Ukradla jsem mámě tatranku (no, skoro)

5. března 2018 v 18:53 | Chariot
Zdravím.

Původně jsem s vámi měla v plánu probrat velkou spoustu věcí. O tom, co jsem stihla za ten rok absence, co jsem nepsala do svých sešitových deníků a co jsem tak nějak vyváděla se svým životem a jaká dobrodružství jsem zažila, ale to by bylo dost na dlouho a já si myslím, že je načase navázat na důležitější věci. A i kdyby, tyto zážitky z roku 2017 vám mohu vyprávět průběžně mezi dalšími články, které tady (snad!!) v budoucnu přibydou.

Vzpomínáte, jak jsem vám říkala, že jsem si ty svoje legendární "sešitové deníky" začala psát v prosinci roku 2015? No teda, to už je doba! Nemůžu uvěřit, že několika obraty utekly dva roky života. Od té doby jsem aspoň v tom základním pokročila a průběžně vylepšovala svůj přemýšlecí aparát (pozn.: už je to klasa). Není to ale až tak dávno, abych si nepamatovala všechny souvislosti, které tento důležitý bod v mém životě doprovázely. Tak například můj první první sešitový deník ze všech těch 50ti, které jsem zázrakem stihla popsat, a do kterého jsem v tom prosinci 2015 začala psát, jsem si zakoupila až v květnu téhož roku. Bylo to asi takle: naše třída jela s ještě několika dalšími do divadla. My venkované navštěvujeme město přeci jen zřídkakdy a tak jsme z něj tenkrát byli ještě docela hotoví. A obzvlášť, když nám učitelky dovolily asi hodinový rozchod na náměstí. Já zašla s kamarádkami do papírnictví, když jsem se náhodou prohrabala do velkého nákupního centra, no tam na mě čekal. Krásný kroužkovaný, linkovaný sešit s motivem mého oblíbeného ovoce - borůvek! Taky byl pěkně drahej, ale co. Utratila jsem svoji stovečku od maminky a ještě mi zbyla desetikoruna na pendreky (který nežeru, ale to je jedno). Z nějakého nepochopitelného důvodu si pamatuji z toho dne - alespoň z té části, jež jsme strávili jako škola ve městě - neskutečně mnoho podrobností. Pamatuju si mnoho i z divadelního představení, jež jsme ten den navštívili, a to si přitom nepamatuju ani divadlo, na kterém jsem byla před 14 dny (taková ta městská smetánka co tam vždycky sedí, lul). Vzpomínám, jak jsme s mojí bffkou pojmenovávali rostliny, co jsme našli růst podél nádraží v rámci přípravy na nadcházející přírodovědnou soutěž, a jak kluci našli na chodníku růžovou gumovou podrážku a dělali si srandu, že to je kousek dělohy jedný holčiny, achjo. No a mnoho dalšího.

Ani nevíte, kolikrát už jsem si zakoupila deník - sešit - blok - nebo úplně cokoliv, s prvotní myšlenkou, že napíšu pěkně dlouhou sérii, a nakonec jsem skončila u dvou popsaných stránek a konec. No a tenkrát se něco změnilo, ale ještě jsem to nevěděla - možná proto byl (a dodnes je) ten den tak speciální. Ale abych se vrátila k tomu hlavnímu - mým původním účelem bylo to, že jsem si, jo, a teď to přijde

přála napsat vlastní knihu.

Jo.

Hahhaha, vtipné. Moc vtipné. Bylo mi sladkých třináct, a měla jsem tentýž sen jako tisíc bžiliónů dalších pomatených literárních sluníček zhruba mého věku. Co se mi ale musí nechat je fakt, že jsem si to fakt, fakt, fakt moc přála. Byl to jeden z těch typických snů, které máte jako dítě. Já jich měla hned několik - snila jsem o tom stát se dinosauří mámou, vesmírnou průzkumní, chtěla jsem dostat svůj ksicht na obálku kinder čokoládek, zvítězit se svým imaginárním kamarádem v kreslířské soutěži (warning: gone emotional) či prozkoumat podmořský svět ve žraločím kostýmu.

Vzhledem k tomu že všechny tyto sny jsou jaksi nesplnitelné a já se přes jejich nesplnění jakž takž přenesu, rozhodla jsem se přiklonit k tomu, co jsem si přála poměrně nedávno a co jsem si hlavně přála už aspoň jako trochu chytré dítě. I přesto se tomu musím dnes smát a říkat si, že to už si radši založím jednorožčí farmu. Takže ne, knihu vážně psát ani vydávat nebudeme. Ale psát jisté "něco", to ano.

Víte, cítím se občas trochu provinile, když si zavzpomínám na to svoje mladší já. Že i přes všechnu tu snahu si svůj sen nakonec nesplnilo a to mé já, které už dávno existovat přestalo, nikdy nezažije, jaké to je mít ten sen splněný. Myslím, že bych se teď, znova po těch dvou letech kdy se moje myšlení blyští zase novými rozměry, mohla pokusit, aby všechna ta snaha, kterou jsem do toho tehdy před dvěma lety tak moc pumpovala, nepřišla úplně nazmar.

Fajn. Jdeme do toho.
Pro dnešek se mějte fanfárově.
 

Nový začátek

4. března 2018 v 19:55 | Chariot

Jak už jsem řekla v předchozím článku, tento blog má navázat na mých padesát předchozích sešitových deníků. Sice jsem odvedla dobrou práci, to jo, ale z dnešního hlediska bych se na své staré literární kakání radši nedívala. Někdy vám o nich popovídám více, teď bych se ale ráda představila.

Jmenuji jsem Chariot, jsem patnáctiletá dievka (*staročeština intensifies*) a žiju v rodinném domě s mámou a sestrami v jednom krtinci ve východním Čechách. Mám ráda svůj klid, svojí rodnou hroudu, kde jsem se narodila a kde jednou taky umřu. Zatím to vypadá, že driftuju beze smyslu a vyššího cíle životem, ale snažím se to změnit. Ráda se ale kamarádím a doufám, že prostřednictvím tohoto blogu narazím na zajímavé lidi - ale to pochybuji, protože se vždy držím svého písečku a málo kdy se mi s někým skutečně podaří skamarádit se, ale to je teď jedno. Mám spoustu zájmů a oblíbených aktivit. K mojí smůle, většina z nich jsou absolutně nevyužitelné v praxi a v reálném životě, s čímž souvisí další bod - netuším, co chci v životě dělat. Ale aby to nevypadalo, že jsem až tak ztracená, tak bych někdy ráda pracovala ve fast foodu a jednou si při troše štěstí navrhla i vlastní burg.

Už od svých osmi let pociťuji v hlavě stále ten stejný pocit. Je to pocit, který se stal intenzivnějším s nástupem uhrovité adolescence a když jsem se stala mastným pubošem Lubošem jakým jsem dnes, začala jsem o něm i také více přemýšlet. Často mě tato myšlenka i přese svou totální absurdnost dostávala do podivných, ale veselých situací, díky kterým mám nostalgické myšlenky na téměř každý měsíc v roce. Snad kromě konce zimy a vrcholného podzimu, ale to brzy zaplníme. Bohužel, stále je mi patnáct a jsem ve výsledku neschopné dítě, které si navzdory všemu, čím si prošlo, nedokáže s touto skutečností tak úplně poradit. Právě proto doufám, že hlavně v tomhle mi blog pomůže - že se budu moci vypsat ze svých myšlenek a aspoň zčásti si to v hlavě urovnat.

Vím jistě jednu věc. Potřebuju psát. Vždycky jsem to potřebovala. A ten rok absence se na mě dost podepsal, protože křivka s názvem myšlení daleko předčila křivku jménem zkusím to napsat. Když se nad tím teď, po strašně dlouhé době co poprvé píšu, zamyslím, uvědomuju si to lépe než kdykoliv jindy. A je to špatně, já se cítím špatně, je to strašný pocit. Tak strašný, že mám pocit, že mi prasknu jako balónek přeplněný pískem a vodou. A ačkoliv jsem tu svoji roční absenci využila opět k něčemu jinému (poznámka: opět nic důležitého, ale o tom později) tak vím, že takle už to dál nepůjde. A to je další důvod, proč se budu s psaním tohoto blogu ještě víc snažit.

Vážně píšu jako kretén.
Zatím se opět mějte fanfárově.

Úvod

4. března 2018 v 18:28 | Chariot
Takže, jak už jste si asi všimli. Rozhodla jsem se založit blog. Vááu.
Jo, jsem úplně na dně.

Pokud na mě právě narazil náhodný zbloudilý vlk samotář, jakým jsi třeba Ty, tak ráda bych informovala, že tento blog pasuji na oficiálního pokračovatele mých zhruba padesáti sešitových deníků, které jsem si vedla od prosince 2015 zhruba do ledna - února 2017, jež jsou plné prapodivných slohových exkrementů s kundoslizovou polevou a třešničkou absolutní nesmyslnosti navrh, které psal tehdy čerstvě třináctiletý potěr - alias já -, a které vám v podobě fotografie nebo skenu mileráda zašlu, pokud si o ně řeknete v kolonce "zpráva autorovi", zcela bez problému. Blití zaručeno.

Asi jako každé mladé medvídě, i já hořím velkou potřebou psát. Nemám totiž kamarády a totiž moc nikoho, s kým bych mohla probrat všechno možné, proto mi bude sloužit tento blog - aspoň v to doufám. Je to už nějaký čas, co jsem si psala výše zmíněné sešitové deníky. Zkoušela jsem se k tomuto stylu vrátit, ale zjistila jsem, že myslím rychleji než stíhám psát (kor když moje písmo teď připomíná nějaký starý arabský font, lol) a celkově mi to v mnoha věcech už moc nevyhovuje. Tak snad bude blog lepší. Beztak plánuji časem své články vytisknout a nalepit si je do svých sešitů. Informace v kyberprostoru se velmi rychle ztrácí.

Píšu jak kretén.
Zatím se mějte fanfárově :)

Kam dál

Reklama