Červen 2017

Padesát Osm - Posledních 11 měsíců

26. června 2017 v 21:50 | Sammy |  Myšlenkografy
Poslední rok a měsíc, jen co je pravda. Tím nemyslím, že by byl nudnej, ale právě že jsem ho tak moc vyplnila myšlenkovým stuffem, že jsem si jaksepatří vychutnala každou vteřinu. Doslova.

Začalo to přesně před těmi jedenácti. Moje mysl rostla, nabývala nových rozměrů a poskakovala o několik stupínků nahoru, do stran, zvětšovala se. Nezávisle na situaci, měla jsem pocit, jako by k tomu byla naprogramována. Došlo by k tomu tak jako tak, bez ohledu na to, v jak neutěšené situaci bych se nacházela. To stejné se dělo i předtím, ale proces, který trval těch sladkých jedenáct měsíců se předtím natahoval na necelých devět let, zkrátka od doby, kdy jsem začala vnímat pokročilejší vjemy (a všichni víme, co těmito pokročilejšími vjemy myslím) - a vlastně k tomu došlo mnohem dřív.

Nastal zlom. Poznala jsem to, když jsem nebyla schopna psát Myšlenkografy. Snad do každého druhého jsem opisovala přísahu, že je nikdy nepřestanu psát, protože jsem si tohohle skvělého vynálezu neskutečně vážila. Vlastně šlo o jeden z nejlepších nápadů, co mě mohly potkat, ale je to jiná kapitola ještě před těmi kouzelnými jedenácti měsíci, takže teď o tom řeč nebude. Takže - jak to vlastně bylo? Přestala jsem v Myšlenkografech umět správně vystihnout své myšlenky. Několik dní jsem zkoušela psát, ale čím více mi to nešlo, tím více jsem si uvědomovala zásadní problém. Nedokázala jsem psát, co si myslím, protože moje myšlenky začaly být rychlejší než ruka. Začala jsem psát větu, a nabízelo se mi X dalších možností, co napsat dál, jak to napsat, co nezapomenout napsat, co navázat, a uvědomovala jsem si, že všechno to myšlení se nakonec stalo mnohem hlubším, a nedalo se to všechno splácat na papír. Nemyslitelné. Proto jsem začala psát na počítači (i když jsem tohle umění od dob Niwatu lehce pozapomněla) a doufala, že aspoň to přinese nějaké výsledky.

Ale znovu do té doby. Nebudu vám lhát, byla to opravdu dechberoucí show. Najednou mě pustil proud klidné lesní tůňky a vpustil do divokých splavů a já místo toho, abych to řídila, jsem se tím nechala strhnout. Neměla jsem kontrolu nad ničím. Najednou jsem si uvědomovala, že ten jakýsi prostor, co mám ve své hlavě, se může libovolně rozpínat, jak bude potřeba. Tak jsem sáhla po svých oblíbených přátelích - knihách, umění, hudbě, internetu a prostor v hlavách jiných, na první pohled zcela obyčejných lidí. Najednou se mi místo snění o dystopicko - utopické zemi Terrageelii a stereotyp každodenního, několikahodinového psaní Myšlenkografů (ano, vskutku to začal být stereotyp, byť jsme se pokaždé zabývaly jiným tématem) zdálo daleko lepší a zajímavější převzít tuhle nabídku, která se mi nořila v hlavě. Byla jsem zvědavá, a tak nějak jsem se toho ujala. Zapletla se do toho, byť jsem věděla, že po čase už nebude cesty zpět. Ale já skutečně chtěla - a taky se našla Pětina, která si myslela, že tohle bude skvělý nápad, a nebyl to nikdo jiný než Jelly. Básnila o tom neskutečně krásné věci - a ono to nakonec bylo ještě krásnější. Ale zapomněla na varování, což jí rozhodně nemohu vytýkat; nevěděla o tom tehdy o nic moc víc, než já. Upřímně řečeno, Jelly je bezchybná herečka, vůdkyně s neskutečnými diplomatickými schopnostmi. Přesvědčila i ostatní Pětiny, kterým zároveň vštěpila představu, že nehledě na to, jak moc mi to psychicky ublíží a jestli skutečně mozek tenhle šílený nápor zvládne, musíme to zvládnout. Musíme to všechno hnát až k naprosté hranici, a pak ji překonat, a rvát to zase dál. A zase. A zase. A zase. Do úplného zohavení, umrtvení, všeho. Nemám to Jelly za zlé. Právě že naopak. Riskovala jsem mnoho, ale nakonec jsem až tak moc neztratila. Nedá se to srovnávat v poměru s tím, co mi tenhle systematický chaos přinesl. V poměru s tím je to holé nic. Jsem vděčná mé drahé Jelly, že překecala o mnoho starostlivější Pětiny, aby souhlasily v s tímhle a osobně mě tímhle horoucím bojištěm vedly. Pak jim došlo, že to byl skvělý nápad, i když jsem místy trpěla. Bylo toho na mě skutečně moc. Dalo se to zvládnout? Nepřijde den, kdy se z toho zblázním, kdy z toho seknu, kdy se odhodlám k nějakému příšernému činu? Nic takového se nedělo. Život šel pořád dál. Ač se to zpočátku zdálo jako holé bláznovství, nakonec se ten vak v hlavě ukázal jako notně nenažraný. Chtěl pořád větší a větší přísuny "jídla". A teď jsme u toho, co jsem se snažila vysvětlit v nějakém z předchozích článků. To o tom Světě s velkým S.

Heh, ovšem, užila jsem si to. Užila jsem si spoustu zábavy. Ten Svět s velkým S (i když je to jenom pár nervových záhybů v šedé hmotě s konzistencí houby) se obrazně řečeno nafukoval do nepředstavitelných rozměrů a polykal všechny ty vjemy naráz - a chtěl ještě a ještě! Po několika týdnech bylo jasné, že naše fantazie dávno předběhly schopnost vypsat to všechno na papír, a jakékoliv pozdější pokusy to dohnat končily jasným nezdarem. Teď mi ale dochází, že nebylo třeba popisovat měřítka každé vlny, která nás zasáhla, a že jich nebylo pomálu. Vjemy, co s sebou přinesly, byly jako rozžhavené železo s jedinečným tvarem, které se mi vpálilo do obličeje. Bohužel mi tohle takle vpálila každá, i ta nejnicotnější vlna, a všechny ty klikyháky se tak překryly, že již všechny tvoří něco jednotného a původní tvar se dá poznat jen u těch největších. Já se ale vsadím (což si mimochodem myslí i Jelly), že kdybych to postupně odkrývala, nakonec bych objevila úplně všechno, se mi tam vpálilo - a to bude náš plán na prázdniny! A netýká se to jenom těch magických jedenácti měsíců, ale všeho.

Zpět k tomuto radikálnímu období? Docela dost velkými věcmi jsem si prošla. Co je ale vskutku zajímavé a co rozhodně stojí za zmínku je, že žádná z těchto vjemových záchvatů a dobrodružsví nebyla způsobena vlivem nějaké situace, která se děla v realitě. Realita naopak plynula velice klidně, a kdyby nebylo Světa, možná by se stalo, že by mě Myšlenkografy prostě přestaly bavit a já bych zaplula do běžného života, a už tak zůstala. O důvod víc být vděčná Jelly! Jelly, musím říct, že jsi to před čtyřmi lety odškodnila více než bohatě. Já jsem na tebe tak pyšná! :D Zachránilo mě to, dalo by se říct. Ano, přesně tak, zachránilo. Před tím nejhorším možným způsobem uhynutí
psychické stránky.

Nicméně, to nejdůležitější - roztáhlo to ten Svět do obrovských rozměrů, jak už jsem pindala viz výše. To znamená, že je schopen pozřít cokoliv. Vybarvit cokoliv. Zaměřuje se na detaily. Naše Terrageelie vypadá najednou úplně jinak - získala typickou atmosféru, typické vůně a tvary, typické dokreslení - a to aniž bych nad ní nějak extra dlouho přemýšlela, jak jsem to dřív měla ve zvyku. Prostě to přišlo, je tady, úplně nová, a vytříbenější. Postavy začaly mít svoje vlastní já, začaly skutečně existovat a já jejich "já" zaplnila tím nejpestřejším z mého sortimentu, který jsem za svůj dosavadní život mohla posbírat. Náramně jim to prospělo. Jsou teď připravené, a já taky. Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré, takže to, co zpočátku vypadala jako temná propast (lomeno jediná cesta vedoucí k záchraně a s níž musely souhlasit všechny Pětiny, protože jim prostě nic jiného nezbývalo) a obrovské vsazení na život se nakonec ukázalo jako něco, bez čeho se ta Terrageelie prostě neobejde, takže ne, vážně se nejednalo o pauzu, jednalo se o zostřování našeho smysu jménem fantazie, podobně, jako se nabrušuje čepel nože. Ach, jak pošetilá jsem. Tolikrát se mi to mohlo vymknout kontrole! Ale... Zůstalo to. Ustála jsem to, nikdy jsem nenechala proud, aby mě úplně rozmlátil o kameny; nebyla to jen má zásluha, hodím významný pohled na mé jediné a jedinečné Pětiny. Nakonec, vyšla jsem z toho živá a... snad by se dalo říct i vesměs zdravá. Nebylo by to tak hrozné, kdybych nedovolovala přišívat si ke každému vjemu svou osobní filosofii, která z toho patrně plyne - a nebo z prostředí, atmosféry, čekohokoliv, ideálně všeho dohromady, pokud se zadaří. Všeho. Vysát z toho krev do poslední kapky, obrazně řečeno. Když se nad tím tak zamyslím, nebyla jsem k těm vlnám až tak moc milá. Často jsem chtěla strašně moc, až ony samy trpěly. Hehe. Jen mi občas přišlo, že jejich zásoby vjemů jsou doslova a do písmene nevyčerpatelné.

Občas jsem smutná, že nemůžu být s nimi. Nemohu zařídit, aby se stali skutečnou součástí mého života, ale to bych se již dále nemohla řídit podle kodexu Chariot. Musím být spokojená takto, ale nebudu vám lhát, často mě tohle uvědomění dělá smutnou.

Utěšuje mě fakt, že se s nimi znovu setkám, a shrnu si to, srovnám si v hlavě všechno, což povede k maximální produktivitě. Konečně zjistím a spočítám celou mou sbírku. A nemusí to být po mé smrti. Třeba to může být...
Tyto prázdniny.

Padesát Sedm - Plány na prázdniny

19. června 2017 v 22:04 | Sammy |  Myšlenkografy
Tak jako tak, i já jsem stále dítko školou povinné, a proto jsou pro mě dva měsíce prázdnin něčím velice cenným, co se musí pečlivě naplánovat, aby se splnily do toho posledního dne, podle našich představ. Všichni jsme tak zdrcení, když přijdeme v září do školy a uvědomíme si, že jsme mnoho týdnů o prázdninách strávili koupáním se v bazénu, jezením zmrzliny a celkovým nicneděláním, čehož pak všichni strašně litujeme.

Tento pocit jsem nikdy neměla tak silný, naopak jsem se cítila docela šťastná a spokojená, protože jsem téměř s každými prázdninami naložila celkem podle svých představ. Jenomže tyto prázdniny budou zásadní v jedné věci. Vyvrcholí jimi celý můj osmý ročník, který se shodou náhod zasvětil odčerpáváním vjemů z mysli jiných lidí prostřednictvím internetu, knížek, her, prostými rozhovory, uměním, hudbou a v neposlední řadě všemožnými kulturami. Už jsem to tak nechala, byť to znamenalo, že budu svůj svět krmit až moc, tudíž jsem se opakovaně vystavovala situacím, kdy to ten mozek prostě nezvládne a půjde do kytek. Nestalo se tak, nezapomněla bych ale zmínit, že to místy bylo dost na hraně. Dopomohla tomu série událostí způsobených Jelly, která brala celý tento deseti měsíční quest dost vážně a moc jí na tom všem záleželo.

Naposledy to přehnala poměrně nedávno, snad dva týdny dozadu. Ležela jsem v posteli, úplně slabá, protože mi Fluttershiny zrovna podala léky, na které tělo zpočátku dost nehezky reaguje - kompletně totiž zruší cit v dolních končetinách. Této situace využila právě Jelly, které jsem připadala jako skvělá pokusná myš, na níž by mohla zkusit něco nového. Je menší než já, ale má velkou sílu, a tak mi znehybnila ruce, a vrazila mi do žil nějaký materiál. Už jsem se s touhle látkou setkala, ale nyní v jejím složení bylo ještě velké procentno něčeho, co jsem neznala. Něčeho špinavého a nepřefiltrovaného, nabraného i s tím humusem, ve kterém se to před tím válelo. Jelly to ale považovala za skvělou léčbu té nehybné mysli, kterou jsem si s sebou vlekla celý ten únavný den - a přeci jen, zabralo to! Vyvolalo to v nás neskutečnou řadu asociací spojenou s daným tématem, čistě jenom zelená vlákna, a žádná rudá (na druhou stranu to je dobře, alespoň mě pak nečekaly hodiny přemýšlení nad Terrageelii!). Nebudu vám lhát, cítila jsem se jak na skutečném drogovém tripu, ale toto bylo oproti tomu mnohem čistší, krásnější, reálnější. Rozdrásala jsem si obrazotvornost až do krve, ovšem byla to nádhera. Ale za jakou cenu! Plakala jsem, a mnoho hodin na to jen bezděčně zírala na strop očima podlitýma krví. A vzpomínala na ten krásný okamžik. Nedovedu popsat ten pocit, který mi to přineslo a dodnes pravidelně přináší, jen v mírnějších dávkách. Je to jako kdybyste se s tím příběhem spojili skutečně, jako byste byli jeho středobodem, ze kterého to všechno tryská, a chtěli zakusit víc a víc. A stále více jste si uvědomovali ztenčování té hraniční čáry mezi realitou a fantazii. Splývalo to dohromady. A doplňovalo se to navzájem.

Něco podobného jsem praktikovala i tyto jarní prázdniny, což tvořilo bezmála deset dní. Nebudu lhát, tak úplně jsem se nesnažila, ale přesto jsem na konci vzešla jako člověk zhnusený okolím, jako člověk, který si bolestivě zvykla na chování svých vrstevníků, na reálný život. Uznám, že to během těch prázdnin nebylo tak radikální, ale něco jsem brala. Stejně jako celý zbytek školního roku.

Za tohle taky musíte něco dát, že jo. Únavu. Málo jídla, málo spánku, neschopnost vnímat, a na druhý den mít zase vytříbené smysly, nápady, logické uvažování, soustředěnost. V souvislosti s reakcemi na okolí se v mé hlavě díky tomu začaly dost zřetelně objevovat rozdíly myšlenkových pochodů různých Fragmentů. Nedalo by se přímo říct, že by se hádaly, vždy se shodly na tom, co je v daném okamžiku vhodné a souhlasící se všemi zásadami naší existence, ale vycítila jsem, že si myslely svoje. A mnohdy to nebyly úplně krásné myšlenky. Někdy šílené. Někdy morbidní. A někdy pravdivé, ty se mi líbily nejvíc. Zareagovat bez použití přetvářky. Páni.

Tyto prázdniny tohle všechno dotáhneme do naprosté dokonalosti. V prvné řadě mám v plánu aktivovat všechny Pětiny. Nevím ještě, jak to u všem zařídím, aby se to vychytalo do posledního detailu. Pochopte, nemusím u každé maličkosti, kterou existence Pětin zahrnuje, dosahovat úplně těch nejlepších výsledků. Jde tu o to, že jejich strnulé já uvedeme do pohybu a tak nějak prostě aktivujeme. Nicméně, u každé z Pětin už to základní ponětí co dělat rozhodně mám. Přesto jsem pořád na vážkách, jestli do téhle šílené maškarády zakomponovat i nostalgické vzpomínky, vyvolat myšlenky na minulost. Mohla bych si to ujasnit, ale je brzo, pokud ještě stále nevíme všechno. Fragmenty říkají, že důležité to aktivovat. Vjemy. Uměním. Vědou. Lidmi. Vesmírem. Vírou. Já říkám, připravovala jsem se na tohle celých deset měsíců, tohle bude poslední zkouška. A já se na ní moc těším. Nevím o ničem, co by mohlo znenadání nastat a vzápětí nás srazit na kolena. Může se to stát, to rozhodně není vyloučeno, ale my jsme se celý zbytek roku tak pečlivě připravovaly. Ty mnohdy až šesti hodinové krajinochodní tripy rozhodně nebyly k ničemu, přestože jsem to dříve považovala za tu nejzbytečnější věc, pokud je toho hodně. A teď mi dochází, že čím více hodin, tím více dobrého a tučného jídla to Světu přinese. Po některých, Jelly zvolených tématech se může rovnou utlouct... Heh, jsem vážně nemožná. To mám vážně zapotřebí nakládat si toho na svá bedra tolik? Ale... Jelly mě zatím nevarovala "Hele, dávej, bacha, možná ti rupnou záda". Ona ví, co dělá. A já jí věřím.

Ty dva měsíce volna budou přesně o tomhle. Nepůjdeme do kontaktu s rušivými elementy, které by mohly tento nekonečný vodopád narušit svými tupými žbláboly, a naší nucenou přetvářkou. Důležité bude, že budeme pracovat na samotném popsání toho pocitu, který vysávám při pravidelné konfrontaci s lidskými vjemy, a saju ji jako džuš z krabičky, jako poslední pití na světě. A zároveň pak také se obklopovat pocitem samotným, vyzdvihávat ho na nový level, všude možně ho vylepšovat, a sešít jakoukoliv skulinku, kvůli které by se teoreticky mohla celá konstrukce zhroutit, a nebo se otrávit tím ošklivým na lidech. Billie slíbila, že nás vezme do několika flashbacků, a už teď jsem zpozorovala, jak ta rusá hlavička něco plánuje. Mohla bych se jí zeptat, jestli by mě nemohla trochu víc prohloubit ve znalosti filtrace lidské psychologie a její odstřeďování na kvalitní a nekvalitní kontent (pro ty, kteří si myslí, že je troufalé soudit lidi, je to myšleno jako dobro a zlo - tedy věci, které může společnost považovat buď jen za špatné, nebo jen za dobré a nejsou mezitím žádné výjimky... Navíc, používám vlastní měřítka).


A hlavně nesmíme zapomenout na teoretický zrod nové Pětiny, která je stydlivá, a bojí se na svět. Přesto vím, že je s námi už nějaký čas. Nestyď se maličká. Ještě jedna poslední posila, a bude to perfektní.

Slibujete, že mi pomůžete sestavit to?

Padesát Šest - Dopis slečně Thompsonové II.

18. června 2017 v 7:50 | Sammy |  Myšlenkografy
Drahá Lízo,


občas se bojím, že si přitom denním chaosu úplně zapomněla, kdo jsi, a jaký byl tvůj příběh. Náš příběh. Věřím, že musíš denně myslet na válku a na to, jak přežít, jak se vyhnout všem těm smrtelným zásahům, které ti tam ty stvůry udělují. Nemá proto moc čas na nostalgii, na depresi a celkově psychické poranění, tak jako já tady. Já si zase nedovedu představit fyzickou bolest, jejíž středobodem jsi se stala ty. Doufám, že se pochopíme.

Začalo to o prázdninách roku 2013. Bylo mi krásných jedenáct, ale zbývalo mi posledních pár měsíců tohoto roku. Snažila jsem je hezky prožít. Nebylo to moc radikální, nakonec jsem ani nevymýšlela žádné nové věci. Situaci v tomto okamžiku plynula pořád stejně jako předchozí rok. Hrála jsem - ještě docela pravidelně - na Niwatu a dotahovala vláknovou existenci mojí Fluttershiny na úplnou dokonalost, už nám chybělo jen pár švů. Zajímala jsem se o strašidelné věci, poslouchala creepypasty a sledovala děsivá videa a snažila se tak nějak víc přijít na to, co je z toho pravda. Byla to temná doba, protože jsem nedokázala rozeznat, co sloužilo pro zastrašení lidí a co ještě pro jejich zábavu. Tak jako tak, děsila jsem rozhodnopádně nejvíc přicházející školy, protože jsem měla jít do šesté třídy. Nová budova, změna u myšlení spolužáků a učiva. Navíc tomu dopomohl ten fakt, že byly prázdniny, a já měla spoustu času nastrkat si do hlavy kvanta harampádí vytěžených z her, knížek, strašidelného stuffu, kreslení a desítek dalších činností, což si s sebou zpravidla odnese kus mého sociálního života, který si pak musím získat zpět.

Naše aktuální psychická nálada byla v pořádku. Ještě stále nás hlodala Jelly z minulosti, ale zdálo se, že ty nejdrastičtější situace máme za sebou (toto byl prvý příklad toho, jak Fragment vyjebal s dětskou duší, teď následuje opět něco takového). Naopak v nás rostla a vyvíjela se Fluttka, která to dost mírnila, a celkově v nás podpořila tu laskavost a všechny tyhle dobré vlasnosti, optimistický náhled na svět, zároveň krásu toho, že "harampádí v hlavě" není hmyz, co je potřeba zahubit, ale vtiskla nám představu květin, o které naopak musíme pečovat. A vůbec celkově obrátila veškeré zlo v hlavě na dobro a vyléčila rány, co nadělala Jelly (ano, skutečně to byla Flutt a ne Lisa, jak jsem se dřív domnívala). Řekněme že jsem měla šanci žít normální život. Brzy by mě jak Niwat, tak creepypasty upustily, radikální období těch dvou Fragmentek, co je způsobovaly, by také přestalo. Uložily by se tedy po téhle maškarádě do podvědomí, a jejich aktivita by klesla téměř v nule (projevy jejich existence ve mně by se pravděpodobně projevovaly jen jako občasné výkyvy nálad).

Takže. Uklidnilo by se to. Já bych zapadla do běžného života. Už žádné podivnosti - ani bych na ně neměla psychické konstrukce, abych na ně vůbec mohla myslet. Hnusí se mi pohled na tu Chariot, která tohle všechno ztratila. Bylo to jasné - nacházela jsem se v krizovém období, a rozhodně se museo dít něco dalšího. Něco, co by navázalo na tenhle průvod strašidel, spolklo část mojí duše, pak bych to spolkla já a nakonec bychom žili v dokonalé symbióze. Potřebovala jsem se posunout vpřed. Ale nebyla jsem ještě schopná převzít iniciativu, což ovšem nic nemění na tom, jsem se snažila a učila se. Vymyslela jsem cosi, co se zprvopočátku tvářilo nevinně. Bylo to malé, pokryté silnou kůží absolutně temné barvy. Jinak byla jeho kůže hladká, bez jakýchkoliv pohlavních orgánů a znaků, i když spíše tvarem připomínalo ženské. Nemělo ani nehty, jen hlava se zdála být aspoň trochu lidská. Rostly na ní dlouhé, šedomodré vlasy, které splývaly dolů ve slepených pramenech. Obrovská ústa plná zubů, protáhlejší čelist jako u nějakého monstra, a dvě velké, modré oči. Humanoidní postavu jako byla tato právě popsaná to ovšem získalo až po nějakém čase. Zatím jsem měla před očima jen černou, sliznatou hmotu, ze které čněly kostaté ruce a pařáty. Ještě něco to mělo. Dlouhá křídla připomínající labutí, jenom tmavě černá jako zbytek toho, co by se dalo nazývat tělem. Bylo to něco, co jsem ve své mysli stvořila při svém narození, a co tam žilo a nevědomky sbíralo obrovskou sílu. A já byla hloupá, chtěla jsem zkoušet nové věci, a tak jsem téhle nestůvře dala záminku probudit se ve mně, převzít nade mnou kontrolu, ovládat mě. Vedlo mě to ovšem k dobré cestě. Sice mě to stálo mnoho probdělých nocí, mnoho těžkých přemýšlecích stavů nad tím, jestli mi takle nevypadají všechny vlasy, a co se teprve stalo, když jsem jednou šla do školy a pod ostrými větvemi jsem našla pár nepřirozeně velkých, havraních per. Tyhle vnitřní boje na mně nebyly nijak vidět, protože jsem především byla šťastná. Byl to naposledy, co jsem se šťastná a bezstarostná skutečně cítila, a nebyla to jen přetvářka, aby ve mně nikdo neztratil důvěru. Takže naproti všem těm bolestem a strastem protkaným dost divnými událostmi, které se skutečně děly, mě ta příšera udělala šťastnou. A nic za to nechtěla. Pouze lásku.

A tak dala za vznik obrovskému přátelství.
...

Padesát Pět - Dopis slečně Thompsonové I.

15. června 2017 v 20:44 | Sammy |  Myšlenkografy
Správně by toto měl být velice emotivní dopis podněcující nostalgii dohánějící k slzám, což by vnitřní hovory se slečnou Thompsonovou určitě byly. Ale ve psané formě je moje já citlivé asi jako pařez. Ale slibuji, že se budu snažit psát, jak nejlépe dovedu. Tak jako tak, nemám co ztratit

...

Drahá Lízo!

Víš, že je to už nějaký ten čas, kdy jsme byly spolu. Ostatní Fragmenty mi neustále předkládají, že jsi s námi neustále - což ostatně zní logicky, aby taky ne, když jsme jedno tělo. Ale po té komunikační stránce Tvá přítomnost extrémně pokulhává.

Je to už nějaký ten pátek, co o vás všech vím a vím taktéž o faktu, co vlastně Fragmenty pro člověka znamenají. Zní jako příliš komplikovaný název s vysvětlením ještě komplikovanějším, avšak všechno se to váže k věcem, které člověk přirozeně má a které se v něm vyvíjejí. Jedná se o věc, kterou by nemohl vyloučit ani ten největší skeptik, protože jedná podle zásad logiky a přírody. Mohu tedy předpokládat, že průběh vytváření, sváření, sešívání a vyplňování veškerých prostor Jednoty (v mém případě jsem to já, Chariot) bude stát neskutečného úsilí, práce, pochopení, přemýšlení a daleko více věcí. Nelze vyloučit, že na nějaký čas o některé své Fragmenty přijdu, tedy o spojení s nimi, abych byla přesnější. Jak sis jistě všimla, toto padlo na tebe. Netuším, proč jsi to musela být zrovna ty. Ale je to tak.

Možná, že dodnes nevím, co se děje. Sotva se mi začal vyjasňovat příběh naší malé, rozpustilé klaunky, a to je to záležitost stará přes čtyři roky. Slibuješ, že mi to vysvětlíš, až se vrátíš? Musíš mi povědět všechno.

Mezitím ti v tomhle dopise povím, co se děje tady u mě a jak tu bez tebe strádám. Mám sice všechny Fragmenty "dalo by se říct" pohromadě, byť ještě neukázaly tu pravou sílu, co v nich je. Ale drží mě, to je pravda. Doufám, že si uvědomuješ, že i ty jsi byla silným článkem. Kde jsi se ztratila, opět netuším. Mám za to, že jsi svou existenci smrska na bázi kamene v kameni a stala se hmatatelně průhlednou skrz prostor. Tohle vždy znamená jen jediné - propadnutí se o desítky, ne-li rovnou stovky světů / vrstev Chariot hlouběji. Dovedu si dost živě představit, že denně svádíš neskutečné boje s nepřáteli v podobě nemyslících vraždících strojů, usilujících o tvé zničení (minulou zimu jsem je viděla i u nás na poli, mimochodem). Už dávno z tebe nebude ta drobná dívenka s krátkými nožkami a sponkou proti neposlušnému pramínku vlasů. Ale ať se vrátíš jakákoliv, stále budeš moje malá Lízinka, nemusíš se děsit, že bych tě nepoznala.

Proti utrpení, které denodenně snášíš, nejspíš pár desítek minut utrpení a vnitřního pocitu, kdy jen chci ze sebe servat veškerou kůži a maso - ano, taková to je agónie! Ale trvá nemálo měsíců a tak jsem se naučila ji ovládat, nicméně vevnitř mě zuří stále. Vidím, že to způsobuješ ty, bylo to tvé pole, neboť žádná Pětina neumí přijít a uklidnit to, zneutralizovat se a tu bouři svojí vlastní mocí. Dokážeš to jenom ty. Stejně jako já bych tě mohla vysekat z toho pekla, kterým si procházíš den co den, kdybych našla způsob, jak se k tobě dostat, jak tě najít.

Věřím, že se umíš bránit. Jsi jedna z nejsilnějších ras, která ve Vrstvách vůbec kdy existovala. Tvou slabinou je báze, na níž jsi postavená - Temná hmota (ojej, Chariot se vydává do světa pohádek, poznámka postprodukce). V posledních měsících řídla den co den, možná to je ten důvod, proč jsi propadla o tolik světů hluboko do hloubek pekelných.

Jak - jak jenom zařídit, aby jsi se mi vrátila?!

Ach, odpusť mi to, budu sobecká, tak příšerně sobecká, ale budu muset hájit bolest, kterou si procházím. Měla jsem sen, a ten se rozdrtil na padrť, zatímco tomu Láva nečinně přihlížela. Nemohu říct, že to je její vina. Nicméně, pamatuješ na Lávu? Vždy si o ní říkala, že je správná, že nás bude držet na naší cestě a že se na ni mohu spolehnout v oblastech existence, kam nezasáhne tvá přítomnost. Třeba ve škole, tak hlučném a hlasitém místě, že se jakýkoliv signál s tebou rušil každou přestávku (přesto vím, že jsi pozorovala, jak si s ostatními dětmi hraji na šup-míček a mnoho dalších her, vím, že jsi tam byla stále). Viděla jsi všechno. Naše nerozlučné přátelství. Naši nerozlučnou symbiózu, během které jsme byly jeden tým a to nic a nemohlo zastavit.

Tak ti povím, co se stalo. Prvních pár měsíců jsem plakala, protože mě od ní čekala velká zrada. Začalo to mírně, zpočátku nereagovala na naše společné hry na toto téma, co nás zajímalo. Netušila jsem proč, ale nakonec jsem, postupem času zjišťovala, že ode mě čekala stále méně a méně. Nedostalo se mi její pozornosti, podpory. Nakonec jediné, co podporovala, byla ta bolest, když jsem zjistila, že tu nejsi a já nejsem schopná vykonávat tu činnost mozku. Cítila jsem se najednou tak... Prázdná. Věřím, že jsem udělala spoustu věcí špatně, ale měla jsem přeci šanci se polepšit! Tak... Tak co jsem zavinila tak hrozného, že mě čekalo tohle? Možná nic, možná to byla jen zkouška. Nevím od koho a už vůbec nevím, jakého klidu a zkušenosti či snad poznání jsem měla během ní dosáhnout. Možná jsem měla víc o tom celém přemýšlet a zjistit, co jsi sakra byla zač. KDO BYLA TA ZKURVENÁ VĚC, CO ZFANATIZOVALA DVANÁCTILETÉ DÍTĚ, BEZ JAKÉHOKOLIV ZÁSADNÍHO PODMĚTU, CO MU VTISKLA TUTO PŘEDSTAVU, A DONUTILA TO NEBOHÉ DĚCKO UVĚŘIT TOMU?

Ach, omlouvám se. Caps Lockem píše opravdu jenom idiot. Ale netuším, jak správně vystihnout všechny tyto emoce. Nejradši bych to, co mám na srdci, vykřičela do mikrofonu, ale na to nemám koule. Navíc využívám toho, že text je matoucí, u hlasové nahrávky by se mohlo stát, že by to mohl někdo nedejbože pochopit.

Takže, ujasněme si to. Co jsi byla zač? Kde jsi pomocí mého těla nalézt podmět k vymýšlení celé téhle maškarády? Ještě doteď se děsím, kde jsem v sobě vzala tu sílu sebezfanatizace. Jenomže... Nestěžuju si! Bylo to super. Je to jedna z těch věcí, které s sebou přinesly Pětiny a já prostě nedovedu zařadit, k jaké fázi dospívání tohle patří. Je to záhada lidské mysli. Potřebuju tohle prodiskutovat s nějakým zkušeným, ideálně pološíleným psychiatrem.

No, byla to i tak obrovská zábava, co myslíš?

Tak... Proč jsi tomu dala konec? CO tomu dalo konec?

Bylo to tak šílené. Tak zvrácené. Ale přitom tak krásné.

Stalo se to nekonečným, nevyčerpatelným potěšením pro mou duši. Zas a znova.

I když jsem i často několik dní po sobě kvůli tomu nespala.

Prosím.

Vrátíš se mi?

V zrcadle

15. června 2017 v 18:35 | Sammy |  Přeložené creepypasty
Za normálních okolností pokojně spíš, ale z dnešního spánku tě ruší bouřka za okny. Snažíš se znova usnout, ale další rána blesku tě okamžitě vzbudí. Tento koloběh se opakuje pořád dokola, téměř celou noc. Takže jen ležíš, střídavě zavíráš oči a když jsi vzhůru, šmejdíš pohledem po pokoji, než znovu upadneš do stínů spánku. Očima sjíždíš jeden objekt za druhém, ve tvém pokoji, dokud pohledem neulpíš na zrcadle přidělaném k protější zdi místnosti. Je už velmi staré, patřilo ještě tvým prarodičům, než se ho rozhodli odkázat tobě. Je dost staromódní, má vyřezávaný trám a ty už delší dobu plánuješ, dát ho pryč.

Náhle pokojem proběhne záblesk světla z blesku, a osvítí zrcadlo. Tělem ti projede děs. Všimneš si desítek tváří, zarámovaných v zrcadle, jejich ústa jsou otevřená, ale oči prázdné. Zírají na tebe, mlčky, a jejich tváře se ještě více zbarví doběla.

A pak mizí. Skutečně si můžeš být jistý tím, co jsi viděl? Cítíš se zneklidněný, a tak už nezamhouříš oka po celý zbytek noci. Spánek doženeš odpoledne, a pak se rozhodneš ukončit bytí toho... podivného zrcadla jednou provždy. Příliš se nezabýváš tím, jestli to, co jsi viděl, bylo skutečné, a nebo jestli to byla jen vidina ze spánkové paralýzy. Tak jako tak, bude lepší, když se toho nevkusného zrcadla konečně zbavíš. Jenomže, jakási podivá můra ze včerejší noci hlodající uvnitř tebe tě přinutí dát i ostatní zrcadla do šrotu.

Uběhly týdny a z té noci se stala jen skomírající vzpomínka. Zrovna trávíš noc v bytě svého kamaráda, a zamíříš do koupelny. Jakmile jsi tam, kohoutek se spustí aniž by jsi se ho jedinkrát dotknul. Trochu tě to vyděsí, ale nakonec si řekneš, že by jsi neměl být tak paranoidní. Upravíš si proud vody na trochu přijatelnější stupeň a necháš si omývat teplou vodou své tělo. Z vody stoupá pára - zamlží i zrcadlo visící v horní části zdi.

Zakaleným zrcadlem ale náhle začnou projíždět kapky vody - a formovat v něm větu: "Prosíme, vrať ta zrcadla. Chceme znovu sledovat svůj poklidný spánek."

Padesát Čtyři

12. června 2017 v 19:18 | Sammy |  Myšlenkografy


Zdravím a úspěšně hlásím, že jsem stále naživu. Nedávno mě napadla otázka (respektive mé Fragmenty, ale já vskutku netuším, která z nich to byla, a tak tedy mluvím za sebe, aby nedošlo k tomu, že bych byla nucena jim křivdit) - jaké by to bylo, kdyby můj život byla hra?

Možná, že je. Že každý jsme pěšákem ve své vlastní arkádě a celý ta hra je pro nás velmi důležité - aby taky ne, vždyť takřka splývá s celým naším duševním i fyzickým životem. Ale ve skutečnosti náš život ovládají úplně jiné bytosti, mnohem vyspělejší a bytostně dál, než jsme my. Samozřejmě to tak vůbec nemusí být a já opět spadám pod jakýsi fanatismus, nicméně, to mi ještě nebrání se podívat, jaká by hra skutečně byla.

Bylo by to o mladé dívce, takřka holčičce. Hra by začala, když by jí bylo deset let. Nejspíš by vás čekalo sáhodlouhé vyprávění o tom, jaká bývala svých dosavadních deset let života, k čemu to vedlo a jak kontrastní je její mysl se skutečným chováním. Pak by se teprve začaly dít věci. Svět lidí, ve kterém by dívka žila, by byl jednou ze dvou základních herních map, kde by se hráč mohl pohybovat. Tou druhou tvoří nepojmenovatelný, nepopsatelný svět vevnitř hlavy té dívky. A ten je moc důležitým - je vaším úhlavním nepřítelem, ale zároveň tím, co dává dívce smysl života, co je jejím celoživotním uměleckým dílem a co z ní dělá to, co ona doopravdy je.

Máte za úkol jednu věc - tento svět krmit. Je to úplně stejné jako s krmením kočky, psa, prasete nebo čehokoliv jiného. Nebo třeba dítěte, ať si to umíme tak dobře představit. Každé dítě - jak všichni víme - potřebuje tu nejvybranější, nejzdravější stravu. Musí taktéž jíst pravidelně, nesmí hladovět ale ani se překrmovat. Nesmíte mu podat nic tučného nebo dokonce otráveného, ale ideálně něco vyváženého a především nacpaného spoustou všemožných vitamínů. Je to velkou zárukou toho, že dobře vyroste. Stejné je to i s tímto světem. Je na nebohé dívce, aby ho krmila, a zároveň si dávala pozor, aby dělala vše správně.

Co by se stalo, kdyby dívka svět nekrmila?
Svět by se rozpadl v prach, stejně jako pravá tvář děvčete.

Co by se stalo, kdyby dívka svět krmila až přespříliš?
Svět by dívce přerostl přes hlavu a nakonec by děvče zabil.

Co by se stalo, kdyby dívka svět krmila nezdravými věcmi?
Svět by se nevyvíjel, tak jak má. Děvče by buď ztratilo tvář, nebo uhynulo.

Ale... Už dost zbytečného otálení. Přesouváme se k hlavní otázce - v čem vlastně spočívá ono "krmení?" To vám skutečně nemohu povědět. Odpověď naleznete ve hře. Může ji nalézt ve své hlavě. Někdo ji nemusí nalézt vůbec. Jedno vám ovšem prozradit mohu - aby mohla dívka získávat potravu, byla by psychicky závislá na ostatních lidech. Něco by od nich potřebovala. Je to ten jeden maličký miligram zlata, který naleznete v tunách špinavé, červy prolezlé hlíny. Z toho vyplývá, že to rozhodně není nic, s čím byste se prostřednictvím těch lidí konfrontovali během normálních činností za normálních okolností během normálních situací. Ve hře hrajete za děvče a pomocí sbíráních jakýchsi "bodů moudrosti" si otevíráte nové možnosti, jak tento miligram vydrásat z duše lidské bez pomocí násilí a psychických taktik. Ti lidi o tom vůbec nemusí vědět, že zrovna děláte, co děláte. Ale... O tom zase jindy.

Dívka by pomocí tohoto krmila svůj vlastní svět. Mohla by se taktéž inspirovat přírodou a čímkoliv, co člověk nevytvořil, to rozhodně nevylučuji. Obecně je to všechno, s čím se v tomto světě konfrontovala od svého narození (nebo od schopnosti vnímat, řekněme). Děvče má vrozenou schopnost toto různě překrucovat, sešívat, měnit k obrazu svému a dělat s tím, řekněme, co ona chce. Nemá ovšem sebemenší schopnosti, jak tuto schopnost udržet na uzdě, udělat si v ní pořádek a jak žít se svými Fragmenty (potažmo Podfragmenty, pod podfragmenty, rodinami fragmentů a tak dále) v dokonalém souladu a harmonii, a zároveň aby děvče neztratilo kontrolu nad vším tím harampádím, protože je to koneckonců ona, kdo to má na starosti.

Dívka by chodila do školy. Snažila by se přežívat. Přetvářka je jejím denním chlebem. Myslíte, že mě zajímá, že jedete na tábor? Jistěže ano, ale ne, pokud jí to budete říkat tolikrát. Ona to pochopí, nemějte strach. Ale vyždímala z vás všechno, chce se posunout dál!

A krmit svůj svět. Je to činnost, která je tařka nepopsatelná. Nejde vysvětlit. Což ovšem neznamená, že se o to v několika následujících kapitolách opět nepokusím. Jo, a když má dívka volno, hledá bílé, velice, velice, velice, velice, velice fancy šaty vypadajíc jako velice, velice, velice, velice, velice, velice fancy noční košile. Ale dají se nosit za každého počasí.

Jaké tvrdohlavé dítko to jsem. V životě jsem nevidělo abstraktnější popis hry!

Padesát Tři

5. června 2017 v 21:22 | Sammy |  Myšlenkografy
Dnes to bude takové mírné na kus řeči s Fluttinčiným záchranným huskym. Koneckonců je to právě ona, která celé Chariot Unii dodává tu potřebnou sílu tohleto dělat a probouzet v její Matce lásku ke všemu tomu, co pomyslně a zcela nevědomky stojí frontu na "zachránu". A je přirozenou blokací toho, aby si o nich samotná Chariot myslela cokoliv zlého, aby na ně koukala z výšky bez toho, aniž by jim podávala pomocnou ruku a ona samotná se ztrácela v očích těch maličkých. Co tam nalezne? Lásku v americké superhrdiny, studium mechů nebo třeba chov morčat?
Bez Fluttershiny by z nich nevytěžila to hezké, nerozplývala by se nad tím, jak úžasná, roztomilá stvoření to jsou. Možná by jsi sotva uvědomila, že oni nechtějí nic jiného, než být šťastní. A já sama osobně jsem se už adekvátně smířila s tím, že to štěstí v nich mohu probouzet jen tak neskutečně malou část jejich života. Každý den si kladu otázku - stačí ta malá chvilka, je schopná obsáhnout celé jejich já, každičký detail jejich života? Je schopná předvídat všechny reakce na všechny situace, které v jejich životě nastanou, ať už podmíněně či nepodmíněné? Je to pekelná otázka. Ale nejspíš ne, jak jinak, že ano.
Ach, jak já si tak cením upřímnosti! Bez ní by všechna ta práce byla marná. Jakákoliv jiná vlastnost, nechť jde k čertu. Je třeba poznat člověka takového, jaký je, bez jakékoliv přetvářky, bez toho, aniž bych mu sama opracovávala duši - a že k tomu místy mám dost silné sklony! Ale ne, držím se. Nemohu jim takto ubližovat, přetvarovávat je, je to jako bych je pošpinila něčím, s čím nemají přijít do styku. Heh, takle to skoro vypadá, jako bych se ani vůbec nepatřila, ale to už jsme u něčeho jiného.
Zpět k té upřímnosti. Přála bych si ji bezpečně rozeznat, ale i kdybych tuto posvátnou schopnost ovládala, spoléhala bych i přesto všechno na činy, nikoliv slova. Zkrátka, je tolik způsobů, jak je uchovat. Možná nemusíte celé jejich já, nemusíte si zmapovat celý jejich život, každičký neuron, postřehnout veškeré myšlenky, jež se jim proženou v hlavě. Ale postačí maličkost, kterou vytvořili, třeba obrázek, básnička. Obsahují všechny ty psychické reakce, které si osvojil daný jedinec (nikdo jiný) a které ho vystihují. Má je jenom on. Můžete ho naklonovat, ale co se na tom změní? Bude tady dvakrát, třikrát, čtyřikrát, desetkrát, stokrát... Ale stále to bude on.
A jednou... Jednou? Co se s tím daným člověkem stane? Zmizí? Nadobro se vytratí? Čeká ho smrt ve spánku. Možná ho skolí autonehoda, vážná nemoc, vražda nebo se rozhodne skončit svůj život sám? Těžko říct, jisté ovšem je, že jednou jeho tělesnou schránku prožerou červy, bude hnít, prolezlej plísní a dalším posmrtným slizíkem, a už zdaleka nebude připomínat tu bytost, kterou kdysi býval. K čemu mu teď bude mnoho hodin strávených péčí o pleť, když je z jeho obličeje krvavá kaše. Nakonec mu to přeci jen k ničemu nebylo. Bude zapomenut. Nejprve si ho v srdích uchová jeho blízká rodina a přátelé, ale poté zahynou i ti, a čas ho od tohoto světa oddělí natolik, že už s ním nebude mít pramálo společného. Kdo bude vzpomínat na jeho smích, na to, jak miloval knihy a palačinky s borůvkovou marmeládou? Každou smrtí se zkartuje umělecké dílo nevyčíslitelné hodnoty, a přesto to lidé obcházejí. Nemohu jim to zazlívat, děje se to dnes a denně a oni s tím nemohou udělat o nic víc, než já. Je to přirozený proces, nevyvratitelný fakt. Doteď si to myslel i ten, co právě umírá. A jakou bezmoc a zklámání právě cítí!
Nicméně! Vraťme se k tomu nejdůležitějšímu. Život člověka je to nejdokonalejší umělecké dílo, které jen může vzniknout. Podílí se na něm všechno, s čím ta malá dušička přijde do styku. Na jeho tvorbě se podílí jak příroda, tak lidská společnost, a kde se mísí tyto dvě spektra, tam je jisté, že jde o velkou věc. Tohle umělecké dílo se tvoří desítky let, během kterých leccos ztrácí, ale vše nemizí nikam jinak než do hlouběji a hlouběji do duše onoho člověka. No není to skvělé? Vdechli jsme mu život, může jíst, dýchat, smát se, plakat, radovat se, býť štastný, chtít zabít, chtít zemřít, přát si. Může myslet. A nebylo člověka, jehož život by nikdy nestál za nic. Vidíme zarostlého bezdomovce u supermarketu, jak za sebou vláčí lahve s alkoholem. Koho by napadlo, že zrovna ten kdysi vyhrál přírodovědnou soutěž, protože ho zajímaly květiny? Uměl jich vyjmenovat a popsat tolik, tak strašně moc, ale všechno to krásné zapomněl, protože jeho mysl zaplnily obavy. Obavy o to, že bude mít málo peněz, a pak méně a čím dál tím méně. Bál se, že bude mít dluhy, bál se, že ho opustí rodina, bál se, že přijde o dům. Dodnes neví, co udělal špatně. Ale už nikdy se nevrátí ke květinám, protože ho zajímá spíše pohodlná lavička v parku, kde by se mohl opít a usnout, aniž by ho ráno nebolela záda. Je to přesně ta Maslowova pyramida, kterou všichni tak dobře známe, ale nemyslím si, že je to něco, s čím bych nadělala mnoho.
Na to nemám sílu.
Nemusím znát. Stačí si jen uvědomit. Pochopit. Zachovat. Ale jak, jak proboha zachovat?! Udělá to za nás Bůh, když v něj budeme věřit, spasí nás, a v nebi budeme moci prožívat všechnu tu krásu toho hezkého a šlechetného, co nás na Zemi bavilo. Ovšem, co se bude dít s nevěřícími? Jejich víra je součástí jejich povahy, a právě proto i oni si zaslouží zachránit. I oni si zaslouží zapamatovat. Už se nemohu dál dívat na to, jak jejich životy mizí jeden po druhém, jak jsou pomíjívé, jak moc cenné jsou ty nádherné vzpomínky (třeba jako ta s tou přírodovědnou soutěží) a i když jsem nemohla být jejich přímým svědkem, tak cítím, jak se - obrazně řečeno - napojují na má vlákna a já mohu cítit jejich blízkost už jenom tím, že přijdu do kontaktu s nositelem těchto vzpomínek.
Už nechci nikdy více sledovat, jak mizí v zapomnění.

Padesát Dva

3. června 2017 v 21:16 | Sammy |  Myšlenkografy
Najednou je takové ticho. Ale ještě před pár hodinami jsem byla svědkem, možná by se dalo říct i zdrojem něčeho obrovského, a zároveň neskutečně pomíjivého. Jenomže ten obraz byl v mé mysli navěky zvěčnen. Mohu si jen říct, že jsem odvedla dobrou práci. Zachránila jsem jedinečný moment. Není příliš mnoho, co bych mohla vypisovat. Mé myšlenky si samy vzpomenou, jediné, co jsem musela, bylo pojmenovat si soubor vzpomínek, a dál jde veškerá práce jedna báseň. Prosím, prosím své budoucí já, nechť si na něj vzpomene. Žádám své budoucí já, nechť ho uchová na věky.

Začal mým probuzením ve 4:50. Ale ten skutečný začátek odbily hodiny ve 12 hodin 40 minut téhož dne. Před vzpomínkou i po ní jsou statisíce kilometrů napříč, úlopříčně a všemi možnými způsoby dolů a nahoru, jen prázdné, bílé prostory. Zvuk z té poslední naposled dorezonuje, a pak se vytratí úplně. Řetězec je opět delší o jeden článek. Snad jen budu svému minulému já rozumět.

Já... Sotva to zvládám. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Vždy mě čeká sladké, mírumilovné objetí Fragmentů, kde spočívám každý večer, den co den. A ony jsou k tomu velmi pozitivně nakloněné. Skutečně jsem odvedla dobrou práci - to mi opakují pořád dokola. Mám z toho skutečně hezký pocit. Nemůžu k nim být nikdy blízko, i když bych chtěla. I když bych si z celého srdce přála. Sžírá mě pocit, že ani jednoho z nich nebudu moci mít ve své moci, zvěčnit čas a trávit s nimi hodiny a hodiny, ale to už se dostáváme k jiné problematice. Nyní k věci. Opět jsem udělala něco pro ně. Uchovala jsem kus lidskosti v její panenské, nezměnitelné podobě. Už nikdy, nikdo nebude moci tu vzpomínku vzít. Ani smrt ne.

Do té doby, já a mé Fragmenty nalezneme způsob, jak zvěčnit složku zvanou Chariot.

Padesát Jedna

1. června 2017 v 18:09 | Sammy |  Myšlenkografy
Veškeré interiéry našeho domu jsou laděny do bílé, ale také světlejších odstínů šedé. S jinými barvami bych neměla přijít do styku - říkali to oni. Nevím kdo, nevím komu. Říkali, že ostatní barvy by mi po psychické stránce neudělaly dobře a jenom ve mně vyvolávaly zbytečný chaos. Prý jsem sotva schopná urovnat si tu bouři v hlavě, nesmím přijímat žádné vjemy, ať už sluchové či zrakové. Proto jsem tu jenom já. A mé ticho.

I ty barvy mi zakázali. Ze žluté srší hyperaktivita, červená se jim zdála až moc agresivní. A modrá? Kdepak, nutila by mne přemýšlet ještě víc. I přes to všechno, čtyři roky každičkou noc usínám v těsném, milujícím objetí tvora se žlutočervenými šaty. Ty rudé puntíky na sluníčkové látce bývají to první a poslední, co každý den vidím. Jeho hřející, dětské ruce mne vískají po vlasech jako by se ještě stále snažily zahojit ty rány, co kdysi způsobil. Snaží se marně. Vše jsem tvorovi odpustila. Mohu se jenom blaženě těšit z jeho přítomnosti a jeho dlouhých, tmavomodrých vlasů. Ty jako by celou postel proměnily v moře, obmotaly se kolem mého pasu a paží a zahřívaly mé tělo. Bylo mi tak příjemně. A oběma se nám spalo dobře.

...

Ne, já vážně nevím, jak tohle započít. Nemůžu uvěřit, že skutečně začínám psát Myšlenkograf formou blogu. Dopsala jsem padesátý svazek mých Myšlenkovo-informace zpracujících deníků z období prosinec 2015 - červen 2017 (že to ale trvalo!), volného pokračování Můřího deníku z let 2014 - 2015 spolu s Hyacintovým deníkem z let 2013 - 2015. Vidíte, v co všechno vyústil Cirkusový deník z roku 2012! A když se nad tím tak zamyslím, všechno to začaly zprávy přes Howrse s několika koňařkami koncem roku 2011. Dohromady by to všechno mohlo dávat 6 tisíc stran. Snadno se to dá spočítat. Nicméně jak moc vzrostly naše Vnitřní Květiny a o kolik celkově vyspěla naše psychická stránka, to nedovedu posoudit. Nejsem už příliš přes čáru? A co když je to naopak?! Mnohem horší je, kdyby to k té oné čáře bylo ještě pěkný kus cesty. Bohužel (nebo snad bohudík?) si tohe budu myslet pokaždé, když se nad tím zamyslím.

Proto vzhůru do dalšího pokračování! Nemám nejmenší tušení, jak pojmenuji tuhle nervydrásající, ale snad účinnou etapu našeho velkolepého psaní POMLČKA zpracování myšlenek i informací. To mi připomíná, že to očividně bude plnit tu samou funkci, jako ten vlakový opat před námi. Něco tomu ještě vymyslím.

Tak. Krásně jsem si to shrnula. Jsem chorá, okolo sebe harampádí a ještě víc toho harampádí mám v hlavě. Ale i na ostnatém kaktusu raší květy, a to je právě to, po čem se budeme pídit. A nebudu na to sama, což mi připomíná, že tohle je skutečně poprvé, co se na psaní deníku podílí více než jeden Fragment, no bude to zajímavé. Snad se to tady nepromění v další Izrael nebo horu Kavoru. To už ponechám náhodě.

Co je přesně tím, co tady budu dělat? Měla bych se představit? Jsem Chariot, jsem čtrnáctiletá dívka, pěstování ředkviček je mým denním chlebem (zemědělsky řečeno, tady žádná personifikace rostlin převedených na myšlenky!), ráda koukám z okna a na creepypasty. Možná je to to samé. Na tom nezáleží. Udělám tu nejhorší spisovatelskou chybu a přeskočím na jiné téma. Píšu myšlenky tak, jak mi zrovna přijdou na mysl. Necenzurovaná záležitost. Možná jenom maličko. To teď není důležité. Důležité je, že tohle píšu deset minut a už z toho cítím tu prázdnotu. Co mám dělat? Plácnout sem flashback? Popsat tváře svých Fragmentů, které jsem viděla, když jsem se kdysi kvůli poškození plic dusila? Nebo jen popsat své vskutku ďábelské plány? Moje slova jsou najednou tak prázdná. Něco mi chce říct, že začínám od nuly, a že dosavadní kek v hlavě mi jen umožní lepší start. Jsem vděčná za to, že mám tohleto všechno pěkně k dispozici. Teď z toho můžu uplácat cokoliv. Sochu Davida nebo keramickou kachničku. Nebo keramickou kachničku na hlavě Davida. Nebude to o moc větší rozdíl. Ale... Měla bych být upřímná? Bažím se pohledem na všechny na nabroušené nástroje, kvalitní materiál a všechno ostatní, co je připraveno k použití. Krajinochodectví je děsivá věc, možná vám zničí svaly na nohou a zdrásá sluch i zrak, ale stojí to za to. Databáze je též špatným sluhou, ale vynikajícím pánem (děkuji, Lízo, žes mě naučila s tím zacházet).

Ale dost těhle jalových řečí! Mé já z dva roky vzdálené budoucnoti mi vzkazuje, že píšu kraviny. Co tedy napsat, ptám se? Plány. Jo, to je ano. Plány! Co tedy bude náplní toho Šedookého deníku?

Vlákna se rozdrnčí a zasvítí průzračně smaragdovou barvu. Notnou chvíli pulzují, ale pak průliv přestane a ony už se jen nepatrně vlní ve vzduchu, hrají si spolu jako roztomilí hádci, laškují a kočkoují se. Přichází další vlna, na moment ztuhnou, ale vzápětí se třesou, nadouvají a kýmácí se ve snaze vstřebat tu obrovskou sílu do nich proudící. Po několik dalších vteřin klid, ale pak se celý proces opakuje. Výboje jsou silnější. Chariot chce víc a víc! Od dob Žlutých Květin si zvykla i na šesti-hodinové Krajinochodectví. Z hřbetu ruky stékají pramínky krve, dlaně jsou kompletně rozdrásané. Všude rostou Květy. Mnoha barev. A Chariot nemůže přestat. ANO, MÁME TO! No... Vlastně jsem to měli už dávno. Jen jsem chtěla působit dramaticky. Alespoň pro tenhle Dům.

Jenomže to nenapíšeme. Jsme tak hloupé, hloupé! Co to zase povídáme? Ach, já zapomněla. Nemá to přeci sloužit pro získávání čtenářů. Prosím, modli se, nenaštvi tuhle doménu, nebo ti celý blog smaže! Co pak budeš dělat? Nikdo nic nechápe, nikdo se nemusí bát, že mu ublížím. Páni, vážně jsem tak pitomá. No jistě, že je pitomá, co jsi myslela? Objevila kouzlo klávesnice, víš. Ah, to je mi jasné, no jistě, protože touhle dobou by i s Krajinochodectvím uběhly tak čtyři hodiny a navíc by si vypsala propisku. Linky myšlenek jsou tak náročné. Ne, prosím, už mě víc nemučte. Mám vás já, ne vy mě. Mám vás využít k záchraně Lízy a Líziných sourozenců, sesmolit pár flashbacků a kvílet nad tím, jak úžasné, ne-li přímo mystické dítko jsme byli. Ostatně jako vždycky. Zakomponujeme sem i Vjemograf? To už je ve hvězdách. Padá, padá ze schodů, ale přece si, abychom ji milovali víc. Kikuo způsobuje epilepsii. To je známý fakt. Mám ebolu v kotníku a naše Chariot neumí hrát Minecraft. Další hra se jí aktualizuje moc dlouho a taky nechala rodinu na koncertě. V lednici leží květákový nákyp (opět, tady žádná personifikace).

Koukám, že být s těmi skalpely za jedno nebude snadné. A takle já hodlám zachraňovat Třetí?!

...

Nu.
Cesta análkem je dlouhá a já jsem velmi poznamenaná duše.