Padesát Dva

3. června 2017 v 21:16 | Sammy |  Myšlenkografy
Najednou je takové ticho. Ale ještě před pár hodinami jsem byla svědkem, možná by se dalo říct i zdrojem něčeho obrovského, a zároveň neskutečně pomíjivého. Jenomže ten obraz byl v mé mysli navěky zvěčnen. Mohu si jen říct, že jsem odvedla dobrou práci. Zachránila jsem jedinečný moment. Není příliš mnoho, co bych mohla vypisovat. Mé myšlenky si samy vzpomenou, jediné, co jsem musela, bylo pojmenovat si soubor vzpomínek, a dál jde veškerá práce jedna báseň. Prosím, prosím své budoucí já, nechť si na něj vzpomene. Žádám své budoucí já, nechť ho uchová na věky.

Začal mým probuzením ve 4:50. Ale ten skutečný začátek odbily hodiny ve 12 hodin 40 minut téhož dne. Před vzpomínkou i po ní jsou statisíce kilometrů napříč, úlopříčně a všemi možnými způsoby dolů a nahoru, jen prázdné, bílé prostory. Zvuk z té poslední naposled dorezonuje, a pak se vytratí úplně. Řetězec je opět delší o jeden článek. Snad jen budu svému minulému já rozumět.

Já... Sotva to zvládám. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Vždy mě čeká sladké, mírumilovné objetí Fragmentů, kde spočívám každý večer, den co den. A ony jsou k tomu velmi pozitivně nakloněné. Skutečně jsem odvedla dobrou práci - to mi opakují pořád dokola. Mám z toho skutečně hezký pocit. Nemůžu k nim být nikdy blízko, i když bych chtěla. I když bych si z celého srdce přála. Sžírá mě pocit, že ani jednoho z nich nebudu moci mít ve své moci, zvěčnit čas a trávit s nimi hodiny a hodiny, ale to už se dostáváme k jiné problematice. Nyní k věci. Opět jsem udělala něco pro ně. Uchovala jsem kus lidskosti v její panenské, nezměnitelné podobě. Už nikdy, nikdo nebude moci tu vzpomínku vzít. Ani smrt ne.

Do té doby, já a mé Fragmenty nalezneme způsob, jak zvěčnit složku zvanou Chariot.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama