Padesát Jedna

1. června 2017 v 18:09 | Sammy |  Myšlenkografy
Veškeré interiéry našeho domu jsou laděny do bílé, ale také světlejších odstínů šedé. S jinými barvami bych neměla přijít do styku - říkali to oni. Nevím kdo, nevím komu. Říkali, že ostatní barvy by mi po psychické stránce neudělaly dobře a jenom ve mně vyvolávaly zbytečný chaos. Prý jsem sotva schopná urovnat si tu bouři v hlavě, nesmím přijímat žádné vjemy, ať už sluchové či zrakové. Proto jsem tu jenom já. A mé ticho.

I ty barvy mi zakázali. Ze žluté srší hyperaktivita, červená se jim zdála až moc agresivní. A modrá? Kdepak, nutila by mne přemýšlet ještě víc. I přes to všechno, čtyři roky každičkou noc usínám v těsném, milujícím objetí tvora se žlutočervenými šaty. Ty rudé puntíky na sluníčkové látce bývají to první a poslední, co každý den vidím. Jeho hřející, dětské ruce mne vískají po vlasech jako by se ještě stále snažily zahojit ty rány, co kdysi způsobil. Snaží se marně. Vše jsem tvorovi odpustila. Mohu se jenom blaženě těšit z jeho přítomnosti a jeho dlouhých, tmavomodrých vlasů. Ty jako by celou postel proměnily v moře, obmotaly se kolem mého pasu a paží a zahřívaly mé tělo. Bylo mi tak příjemně. A oběma se nám spalo dobře.

...

Ne, já vážně nevím, jak tohle započít. Nemůžu uvěřit, že skutečně začínám psát Myšlenkograf formou blogu. Dopsala jsem padesátý svazek mých Myšlenkovo-informace zpracujících deníků z období prosinec 2015 - červen 2017 (že to ale trvalo!), volného pokračování Můřího deníku z let 2014 - 2015 spolu s Hyacintovým deníkem z let 2013 - 2015. Vidíte, v co všechno vyústil Cirkusový deník z roku 2012! A když se nad tím tak zamyslím, všechno to začaly zprávy přes Howrse s několika koňařkami koncem roku 2011. Dohromady by to všechno mohlo dávat 6 tisíc stran. Snadno se to dá spočítat. Nicméně jak moc vzrostly naše Vnitřní Květiny a o kolik celkově vyspěla naše psychická stránka, to nedovedu posoudit. Nejsem už příliš přes čáru? A co když je to naopak?! Mnohem horší je, kdyby to k té oné čáře bylo ještě pěkný kus cesty. Bohužel (nebo snad bohudík?) si tohe budu myslet pokaždé, když se nad tím zamyslím.

Proto vzhůru do dalšího pokračování! Nemám nejmenší tušení, jak pojmenuji tuhle nervydrásající, ale snad účinnou etapu našeho velkolepého psaní POMLČKA zpracování myšlenek i informací. To mi připomíná, že to očividně bude plnit tu samou funkci, jako ten vlakový opat před námi. Něco tomu ještě vymyslím.

Tak. Krásně jsem si to shrnula. Jsem chorá, okolo sebe harampádí a ještě víc toho harampádí mám v hlavě. Ale i na ostnatém kaktusu raší květy, a to je právě to, po čem se budeme pídit. A nebudu na to sama, což mi připomíná, že tohle je skutečně poprvé, co se na psaní deníku podílí více než jeden Fragment, no bude to zajímavé. Snad se to tady nepromění v další Izrael nebo horu Kavoru. To už ponechám náhodě.

Co je přesně tím, co tady budu dělat? Měla bych se představit? Jsem Chariot, jsem čtrnáctiletá dívka, pěstování ředkviček je mým denním chlebem (zemědělsky řečeno, tady žádná personifikace rostlin převedených na myšlenky!), ráda koukám z okna a na creepypasty. Možná je to to samé. Na tom nezáleží. Udělám tu nejhorší spisovatelskou chybu a přeskočím na jiné téma. Píšu myšlenky tak, jak mi zrovna přijdou na mysl. Necenzurovaná záležitost. Možná jenom maličko. To teď není důležité. Důležité je, že tohle píšu deset minut a už z toho cítím tu prázdnotu. Co mám dělat? Plácnout sem flashback? Popsat tváře svých Fragmentů, které jsem viděla, když jsem se kdysi kvůli poškození plic dusila? Nebo jen popsat své vskutku ďábelské plány? Moje slova jsou najednou tak prázdná. Něco mi chce říct, že začínám od nuly, a že dosavadní kek v hlavě mi jen umožní lepší start. Jsem vděčná za to, že mám tohleto všechno pěkně k dispozici. Teď z toho můžu uplácat cokoliv. Sochu Davida nebo keramickou kachničku. Nebo keramickou kachničku na hlavě Davida. Nebude to o moc větší rozdíl. Ale... Měla bych být upřímná? Bažím se pohledem na všechny na nabroušené nástroje, kvalitní materiál a všechno ostatní, co je připraveno k použití. Krajinochodectví je děsivá věc, možná vám zničí svaly na nohou a zdrásá sluch i zrak, ale stojí to za to. Databáze je též špatným sluhou, ale vynikajícím pánem (děkuji, Lízo, žes mě naučila s tím zacházet).

Ale dost těhle jalových řečí! Mé já z dva roky vzdálené budoucnoti mi vzkazuje, že píšu kraviny. Co tedy napsat, ptám se? Plány. Jo, to je ano. Plány! Co tedy bude náplní toho Šedookého deníku?

Vlákna se rozdrnčí a zasvítí průzračně smaragdovou barvu. Notnou chvíli pulzují, ale pak průliv přestane a ony už se jen nepatrně vlní ve vzduchu, hrají si spolu jako roztomilí hádci, laškují a kočkoují se. Přichází další vlna, na moment ztuhnou, ale vzápětí se třesou, nadouvají a kýmácí se ve snaze vstřebat tu obrovskou sílu do nich proudící. Po několik dalších vteřin klid, ale pak se celý proces opakuje. Výboje jsou silnější. Chariot chce víc a víc! Od dob Žlutých Květin si zvykla i na šesti-hodinové Krajinochodectví. Z hřbetu ruky stékají pramínky krve, dlaně jsou kompletně rozdrásané. Všude rostou Květy. Mnoha barev. A Chariot nemůže přestat. ANO, MÁME TO! No... Vlastně jsem to měli už dávno. Jen jsem chtěla působit dramaticky. Alespoň pro tenhle Dům.

Jenomže to nenapíšeme. Jsme tak hloupé, hloupé! Co to zase povídáme? Ach, já zapomněla. Nemá to přeci sloužit pro získávání čtenářů. Prosím, modli se, nenaštvi tuhle doménu, nebo ti celý blog smaže! Co pak budeš dělat? Nikdo nic nechápe, nikdo se nemusí bát, že mu ublížím. Páni, vážně jsem tak pitomá. No jistě, že je pitomá, co jsi myslela? Objevila kouzlo klávesnice, víš. Ah, to je mi jasné, no jistě, protože touhle dobou by i s Krajinochodectvím uběhly tak čtyři hodiny a navíc by si vypsala propisku. Linky myšlenek jsou tak náročné. Ne, prosím, už mě víc nemučte. Mám vás já, ne vy mě. Mám vás využít k záchraně Lízy a Líziných sourozenců, sesmolit pár flashbacků a kvílet nad tím, jak úžasné, ne-li přímo mystické dítko jsme byli. Ostatně jako vždycky. Zakomponujeme sem i Vjemograf? To už je ve hvězdách. Padá, padá ze schodů, ale přece si, abychom ji milovali víc. Kikuo způsobuje epilepsii. To je známý fakt. Mám ebolu v kotníku a naše Chariot neumí hrát Minecraft. Další hra se jí aktualizuje moc dlouho a taky nechala rodinu na koncertě. V lednici leží květákový nákyp (opět, tady žádná personifikace).

Koukám, že být s těmi skalpely za jedno nebude snadné. A takle já hodlám zachraňovat Třetí?!

...

Nu.
Cesta análkem je dlouhá a já jsem velmi poznamenaná duše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama