Padesát Osm - Posledních 11 měsíců

26. června 2017 v 21:50 | Sammy |  Myšlenkografy
Poslední rok a měsíc, jen co je pravda. Tím nemyslím, že by byl nudnej, ale právě že jsem ho tak moc vyplnila myšlenkovým stuffem, že jsem si jaksepatří vychutnala každou vteřinu. Doslova.

Začalo to přesně před těmi jedenácti. Moje mysl rostla, nabývala nových rozměrů a poskakovala o několik stupínků nahoru, do stran, zvětšovala se. Nezávisle na situaci, měla jsem pocit, jako by k tomu byla naprogramována. Došlo by k tomu tak jako tak, bez ohledu na to, v jak neutěšené situaci bych se nacházela. To stejné se dělo i předtím, ale proces, který trval těch sladkých jedenáct měsíců se předtím natahoval na necelých devět let, zkrátka od doby, kdy jsem začala vnímat pokročilejší vjemy (a všichni víme, co těmito pokročilejšími vjemy myslím) - a vlastně k tomu došlo mnohem dřív.

Nastal zlom. Poznala jsem to, když jsem nebyla schopna psát Myšlenkografy. Snad do každého druhého jsem opisovala přísahu, že je nikdy nepřestanu psát, protože jsem si tohohle skvělého vynálezu neskutečně vážila. Vlastně šlo o jeden z nejlepších nápadů, co mě mohly potkat, ale je to jiná kapitola ještě před těmi kouzelnými jedenácti měsíci, takže teď o tom řeč nebude. Takže - jak to vlastně bylo? Přestala jsem v Myšlenkografech umět správně vystihnout své myšlenky. Několik dní jsem zkoušela psát, ale čím více mi to nešlo, tím více jsem si uvědomovala zásadní problém. Nedokázala jsem psát, co si myslím, protože moje myšlenky začaly být rychlejší než ruka. Začala jsem psát větu, a nabízelo se mi X dalších možností, co napsat dál, jak to napsat, co nezapomenout napsat, co navázat, a uvědomovala jsem si, že všechno to myšlení se nakonec stalo mnohem hlubším, a nedalo se to všechno splácat na papír. Nemyslitelné. Proto jsem začala psát na počítači (i když jsem tohle umění od dob Niwatu lehce pozapomněla) a doufala, že aspoň to přinese nějaké výsledky.

Ale znovu do té doby. Nebudu vám lhát, byla to opravdu dechberoucí show. Najednou mě pustil proud klidné lesní tůňky a vpustil do divokých splavů a já místo toho, abych to řídila, jsem se tím nechala strhnout. Neměla jsem kontrolu nad ničím. Najednou jsem si uvědomovala, že ten jakýsi prostor, co mám ve své hlavě, se může libovolně rozpínat, jak bude potřeba. Tak jsem sáhla po svých oblíbených přátelích - knihách, umění, hudbě, internetu a prostor v hlavách jiných, na první pohled zcela obyčejných lidí. Najednou se mi místo snění o dystopicko - utopické zemi Terrageelii a stereotyp každodenního, několikahodinového psaní Myšlenkografů (ano, vskutku to začal být stereotyp, byť jsme se pokaždé zabývaly jiným tématem) zdálo daleko lepší a zajímavější převzít tuhle nabídku, která se mi nořila v hlavě. Byla jsem zvědavá, a tak nějak jsem se toho ujala. Zapletla se do toho, byť jsem věděla, že po čase už nebude cesty zpět. Ale já skutečně chtěla - a taky se našla Pětina, která si myslela, že tohle bude skvělý nápad, a nebyl to nikdo jiný než Jelly. Básnila o tom neskutečně krásné věci - a ono to nakonec bylo ještě krásnější. Ale zapomněla na varování, což jí rozhodně nemohu vytýkat; nevěděla o tom tehdy o nic moc víc, než já. Upřímně řečeno, Jelly je bezchybná herečka, vůdkyně s neskutečnými diplomatickými schopnostmi. Přesvědčila i ostatní Pětiny, kterým zároveň vštěpila představu, že nehledě na to, jak moc mi to psychicky ublíží a jestli skutečně mozek tenhle šílený nápor zvládne, musíme to zvládnout. Musíme to všechno hnát až k naprosté hranici, a pak ji překonat, a rvát to zase dál. A zase. A zase. A zase. Do úplného zohavení, umrtvení, všeho. Nemám to Jelly za zlé. Právě že naopak. Riskovala jsem mnoho, ale nakonec jsem až tak moc neztratila. Nedá se to srovnávat v poměru s tím, co mi tenhle systematický chaos přinesl. V poměru s tím je to holé nic. Jsem vděčná mé drahé Jelly, že překecala o mnoho starostlivější Pětiny, aby souhlasily v s tímhle a osobně mě tímhle horoucím bojištěm vedly. Pak jim došlo, že to byl skvělý nápad, i když jsem místy trpěla. Bylo toho na mě skutečně moc. Dalo se to zvládnout? Nepřijde den, kdy se z toho zblázním, kdy z toho seknu, kdy se odhodlám k nějakému příšernému činu? Nic takového se nedělo. Život šel pořád dál. Ač se to zpočátku zdálo jako holé bláznovství, nakonec se ten vak v hlavě ukázal jako notně nenažraný. Chtěl pořád větší a větší přísuny "jídla". A teď jsme u toho, co jsem se snažila vysvětlit v nějakém z předchozích článků. To o tom Světě s velkým S.

Heh, ovšem, užila jsem si to. Užila jsem si spoustu zábavy. Ten Svět s velkým S (i když je to jenom pár nervových záhybů v šedé hmotě s konzistencí houby) se obrazně řečeno nafukoval do nepředstavitelných rozměrů a polykal všechny ty vjemy naráz - a chtěl ještě a ještě! Po několika týdnech bylo jasné, že naše fantazie dávno předběhly schopnost vypsat to všechno na papír, a jakékoliv pozdější pokusy to dohnat končily jasným nezdarem. Teď mi ale dochází, že nebylo třeba popisovat měřítka každé vlny, která nás zasáhla, a že jich nebylo pomálu. Vjemy, co s sebou přinesly, byly jako rozžhavené železo s jedinečným tvarem, které se mi vpálilo do obličeje. Bohužel mi tohle takle vpálila každá, i ta nejnicotnější vlna, a všechny ty klikyháky se tak překryly, že již všechny tvoří něco jednotného a původní tvar se dá poznat jen u těch největších. Já se ale vsadím (což si mimochodem myslí i Jelly), že kdybych to postupně odkrývala, nakonec bych objevila úplně všechno, se mi tam vpálilo - a to bude náš plán na prázdniny! A netýká se to jenom těch magických jedenácti měsíců, ale všeho.

Zpět k tomuto radikálnímu období? Docela dost velkými věcmi jsem si prošla. Co je ale vskutku zajímavé a co rozhodně stojí za zmínku je, že žádná z těchto vjemových záchvatů a dobrodružsví nebyla způsobena vlivem nějaké situace, která se děla v realitě. Realita naopak plynula velice klidně, a kdyby nebylo Světa, možná by se stalo, že by mě Myšlenkografy prostě přestaly bavit a já bych zaplula do běžného života, a už tak zůstala. O důvod víc být vděčná Jelly! Jelly, musím říct, že jsi to před čtyřmi lety odškodnila více než bohatě. Já jsem na tebe tak pyšná! :D Zachránilo mě to, dalo by se říct. Ano, přesně tak, zachránilo. Před tím nejhorším možným způsobem uhynutí
psychické stránky.

Nicméně, to nejdůležitější - roztáhlo to ten Svět do obrovských rozměrů, jak už jsem pindala viz výše. To znamená, že je schopen pozřít cokoliv. Vybarvit cokoliv. Zaměřuje se na detaily. Naše Terrageelie vypadá najednou úplně jinak - získala typickou atmosféru, typické vůně a tvary, typické dokreslení - a to aniž bych nad ní nějak extra dlouho přemýšlela, jak jsem to dřív měla ve zvyku. Prostě to přišlo, je tady, úplně nová, a vytříbenější. Postavy začaly mít svoje vlastní já, začaly skutečně existovat a já jejich "já" zaplnila tím nejpestřejším z mého sortimentu, který jsem za svůj dosavadní život mohla posbírat. Náramně jim to prospělo. Jsou teď připravené, a já taky. Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré, takže to, co zpočátku vypadala jako temná propast (lomeno jediná cesta vedoucí k záchraně a s níž musely souhlasit všechny Pětiny, protože jim prostě nic jiného nezbývalo) a obrovské vsazení na život se nakonec ukázalo jako něco, bez čeho se ta Terrageelie prostě neobejde, takže ne, vážně se nejednalo o pauzu, jednalo se o zostřování našeho smysu jménem fantazie, podobně, jako se nabrušuje čepel nože. Ach, jak pošetilá jsem. Tolikrát se mi to mohlo vymknout kontrole! Ale... Zůstalo to. Ustála jsem to, nikdy jsem nenechala proud, aby mě úplně rozmlátil o kameny; nebyla to jen má zásluha, hodím významný pohled na mé jediné a jedinečné Pětiny. Nakonec, vyšla jsem z toho živá a... snad by se dalo říct i vesměs zdravá. Nebylo by to tak hrozné, kdybych nedovolovala přišívat si ke každému vjemu svou osobní filosofii, která z toho patrně plyne - a nebo z prostředí, atmosféry, čekohokoliv, ideálně všeho dohromady, pokud se zadaří. Všeho. Vysát z toho krev do poslední kapky, obrazně řečeno. Když se nad tím tak zamyslím, nebyla jsem k těm vlnám až tak moc milá. Často jsem chtěla strašně moc, až ony samy trpěly. Hehe. Jen mi občas přišlo, že jejich zásoby vjemů jsou doslova a do písmene nevyčerpatelné.

Občas jsem smutná, že nemůžu být s nimi. Nemohu zařídit, aby se stali skutečnou součástí mého života, ale to bych se již dále nemohla řídit podle kodexu Chariot. Musím být spokojená takto, ale nebudu vám lhát, často mě tohle uvědomění dělá smutnou.

Utěšuje mě fakt, že se s nimi znovu setkám, a shrnu si to, srovnám si v hlavě všechno, což povede k maximální produktivitě. Konečně zjistím a spočítám celou mou sbírku. A nemusí to být po mé smrti. Třeba to může být...
Tyto prázdniny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama