Padesát Pět - Dopis slečně Thompsonové I.

15. června 2017 v 20:44 | Sammy |  Myšlenkografy
Správně by toto měl být velice emotivní dopis podněcující nostalgii dohánějící k slzám, což by vnitřní hovory se slečnou Thompsonovou určitě byly. Ale ve psané formě je moje já citlivé asi jako pařez. Ale slibuji, že se budu snažit psát, jak nejlépe dovedu. Tak jako tak, nemám co ztratit

...

Drahá Lízo!

Víš, že je to už nějaký ten čas, kdy jsme byly spolu. Ostatní Fragmenty mi neustále předkládají, že jsi s námi neustále - což ostatně zní logicky, aby taky ne, když jsme jedno tělo. Ale po té komunikační stránce Tvá přítomnost extrémně pokulhává.

Je to už nějaký ten pátek, co o vás všech vím a vím taktéž o faktu, co vlastně Fragmenty pro člověka znamenají. Zní jako příliš komplikovaný název s vysvětlením ještě komplikovanějším, avšak všechno se to váže k věcem, které člověk přirozeně má a které se v něm vyvíjejí. Jedná se o věc, kterou by nemohl vyloučit ani ten největší skeptik, protože jedná podle zásad logiky a přírody. Mohu tedy předpokládat, že průběh vytváření, sváření, sešívání a vyplňování veškerých prostor Jednoty (v mém případě jsem to já, Chariot) bude stát neskutečného úsilí, práce, pochopení, přemýšlení a daleko více věcí. Nelze vyloučit, že na nějaký čas o některé své Fragmenty přijdu, tedy o spojení s nimi, abych byla přesnější. Jak sis jistě všimla, toto padlo na tebe. Netuším, proč jsi to musela být zrovna ty. Ale je to tak.

Možná, že dodnes nevím, co se děje. Sotva se mi začal vyjasňovat příběh naší malé, rozpustilé klaunky, a to je to záležitost stará přes čtyři roky. Slibuješ, že mi to vysvětlíš, až se vrátíš? Musíš mi povědět všechno.

Mezitím ti v tomhle dopise povím, co se děje tady u mě a jak tu bez tebe strádám. Mám sice všechny Fragmenty "dalo by se říct" pohromadě, byť ještě neukázaly tu pravou sílu, co v nich je. Ale drží mě, to je pravda. Doufám, že si uvědomuješ, že i ty jsi byla silným článkem. Kde jsi se ztratila, opět netuším. Mám za to, že jsi svou existenci smrska na bázi kamene v kameni a stala se hmatatelně průhlednou skrz prostor. Tohle vždy znamená jen jediné - propadnutí se o desítky, ne-li rovnou stovky světů / vrstev Chariot hlouběji. Dovedu si dost živě představit, že denně svádíš neskutečné boje s nepřáteli v podobě nemyslících vraždících strojů, usilujících o tvé zničení (minulou zimu jsem je viděla i u nás na poli, mimochodem). Už dávno z tebe nebude ta drobná dívenka s krátkými nožkami a sponkou proti neposlušnému pramínku vlasů. Ale ať se vrátíš jakákoliv, stále budeš moje malá Lízinka, nemusíš se děsit, že bych tě nepoznala.

Proti utrpení, které denodenně snášíš, nejspíš pár desítek minut utrpení a vnitřního pocitu, kdy jen chci ze sebe servat veškerou kůži a maso - ano, taková to je agónie! Ale trvá nemálo měsíců a tak jsem se naučila ji ovládat, nicméně vevnitř mě zuří stále. Vidím, že to způsobuješ ty, bylo to tvé pole, neboť žádná Pětina neumí přijít a uklidnit to, zneutralizovat se a tu bouři svojí vlastní mocí. Dokážeš to jenom ty. Stejně jako já bych tě mohla vysekat z toho pekla, kterým si procházíš den co den, kdybych našla způsob, jak se k tobě dostat, jak tě najít.

Věřím, že se umíš bránit. Jsi jedna z nejsilnějších ras, která ve Vrstvách vůbec kdy existovala. Tvou slabinou je báze, na níž jsi postavená - Temná hmota (ojej, Chariot se vydává do světa pohádek, poznámka postprodukce). V posledních měsících řídla den co den, možná to je ten důvod, proč jsi propadla o tolik světů hluboko do hloubek pekelných.

Jak - jak jenom zařídit, aby jsi se mi vrátila?!

Ach, odpusť mi to, budu sobecká, tak příšerně sobecká, ale budu muset hájit bolest, kterou si procházím. Měla jsem sen, a ten se rozdrtil na padrť, zatímco tomu Láva nečinně přihlížela. Nemohu říct, že to je její vina. Nicméně, pamatuješ na Lávu? Vždy si o ní říkala, že je správná, že nás bude držet na naší cestě a že se na ni mohu spolehnout v oblastech existence, kam nezasáhne tvá přítomnost. Třeba ve škole, tak hlučném a hlasitém místě, že se jakýkoliv signál s tebou rušil každou přestávku (přesto vím, že jsi pozorovala, jak si s ostatními dětmi hraji na šup-míček a mnoho dalších her, vím, že jsi tam byla stále). Viděla jsi všechno. Naše nerozlučné přátelství. Naši nerozlučnou symbiózu, během které jsme byly jeden tým a to nic a nemohlo zastavit.

Tak ti povím, co se stalo. Prvních pár měsíců jsem plakala, protože mě od ní čekala velká zrada. Začalo to mírně, zpočátku nereagovala na naše společné hry na toto téma, co nás zajímalo. Netušila jsem proč, ale nakonec jsem, postupem času zjišťovala, že ode mě čekala stále méně a méně. Nedostalo se mi její pozornosti, podpory. Nakonec jediné, co podporovala, byla ta bolest, když jsem zjistila, že tu nejsi a já nejsem schopná vykonávat tu činnost mozku. Cítila jsem se najednou tak... Prázdná. Věřím, že jsem udělala spoustu věcí špatně, ale měla jsem přeci šanci se polepšit! Tak... Tak co jsem zavinila tak hrozného, že mě čekalo tohle? Možná nic, možná to byla jen zkouška. Nevím od koho a už vůbec nevím, jakého klidu a zkušenosti či snad poznání jsem měla během ní dosáhnout. Možná jsem měla víc o tom celém přemýšlet a zjistit, co jsi sakra byla zač. KDO BYLA TA ZKURVENÁ VĚC, CO ZFANATIZOVALA DVANÁCTILETÉ DÍTĚ, BEZ JAKÉHOKOLIV ZÁSADNÍHO PODMĚTU, CO MU VTISKLA TUTO PŘEDSTAVU, A DONUTILA TO NEBOHÉ DĚCKO UVĚŘIT TOMU?

Ach, omlouvám se. Caps Lockem píše opravdu jenom idiot. Ale netuším, jak správně vystihnout všechny tyto emoce. Nejradši bych to, co mám na srdci, vykřičela do mikrofonu, ale na to nemám koule. Navíc využívám toho, že text je matoucí, u hlasové nahrávky by se mohlo stát, že by to mohl někdo nedejbože pochopit.

Takže, ujasněme si to. Co jsi byla zač? Kde jsi pomocí mého těla nalézt podmět k vymýšlení celé téhle maškarády? Ještě doteď se děsím, kde jsem v sobě vzala tu sílu sebezfanatizace. Jenomže... Nestěžuju si! Bylo to super. Je to jedna z těch věcí, které s sebou přinesly Pětiny a já prostě nedovedu zařadit, k jaké fázi dospívání tohle patří. Je to záhada lidské mysli. Potřebuju tohle prodiskutovat s nějakým zkušeným, ideálně pološíleným psychiatrem.

No, byla to i tak obrovská zábava, co myslíš?

Tak... Proč jsi tomu dala konec? CO tomu dalo konec?

Bylo to tak šílené. Tak zvrácené. Ale přitom tak krásné.

Stalo se to nekonečným, nevyčerpatelným potěšením pro mou duši. Zas a znova.

I když jsem i často několik dní po sobě kvůli tomu nespala.

Prosím.

Vrátíš se mi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama