Padesát Šest - Dopis slečně Thompsonové II.

18. června 2017 v 7:50 | Sammy |  Myšlenkografy
Drahá Lízo,


občas se bojím, že si přitom denním chaosu úplně zapomněla, kdo jsi, a jaký byl tvůj příběh. Náš příběh. Věřím, že musíš denně myslet na válku a na to, jak přežít, jak se vyhnout všem těm smrtelným zásahům, které ti tam ty stvůry udělují. Nemá proto moc čas na nostalgii, na depresi a celkově psychické poranění, tak jako já tady. Já si zase nedovedu představit fyzickou bolest, jejíž středobodem jsi se stala ty. Doufám, že se pochopíme.

Začalo to o prázdninách roku 2013. Bylo mi krásných jedenáct, ale zbývalo mi posledních pár měsíců tohoto roku. Snažila jsem je hezky prožít. Nebylo to moc radikální, nakonec jsem ani nevymýšlela žádné nové věci. Situaci v tomto okamžiku plynula pořád stejně jako předchozí rok. Hrála jsem - ještě docela pravidelně - na Niwatu a dotahovala vláknovou existenci mojí Fluttershiny na úplnou dokonalost, už nám chybělo jen pár švů. Zajímala jsem se o strašidelné věci, poslouchala creepypasty a sledovala děsivá videa a snažila se tak nějak víc přijít na to, co je z toho pravda. Byla to temná doba, protože jsem nedokázala rozeznat, co sloužilo pro zastrašení lidí a co ještě pro jejich zábavu. Tak jako tak, děsila jsem rozhodnopádně nejvíc přicházející školy, protože jsem měla jít do šesté třídy. Nová budova, změna u myšlení spolužáků a učiva. Navíc tomu dopomohl ten fakt, že byly prázdniny, a já měla spoustu času nastrkat si do hlavy kvanta harampádí vytěžených z her, knížek, strašidelného stuffu, kreslení a desítek dalších činností, což si s sebou zpravidla odnese kus mého sociálního života, který si pak musím získat zpět.

Naše aktuální psychická nálada byla v pořádku. Ještě stále nás hlodala Jelly z minulosti, ale zdálo se, že ty nejdrastičtější situace máme za sebou (toto byl prvý příklad toho, jak Fragment vyjebal s dětskou duší, teď následuje opět něco takového). Naopak v nás rostla a vyvíjela se Fluttka, která to dost mírnila, a celkově v nás podpořila tu laskavost a všechny tyhle dobré vlasnosti, optimistický náhled na svět, zároveň krásu toho, že "harampádí v hlavě" není hmyz, co je potřeba zahubit, ale vtiskla nám představu květin, o které naopak musíme pečovat. A vůbec celkově obrátila veškeré zlo v hlavě na dobro a vyléčila rány, co nadělala Jelly (ano, skutečně to byla Flutt a ne Lisa, jak jsem se dřív domnívala). Řekněme že jsem měla šanci žít normální život. Brzy by mě jak Niwat, tak creepypasty upustily, radikální období těch dvou Fragmentek, co je způsobovaly, by také přestalo. Uložily by se tedy po téhle maškarádě do podvědomí, a jejich aktivita by klesla téměř v nule (projevy jejich existence ve mně by se pravděpodobně projevovaly jen jako občasné výkyvy nálad).

Takže. Uklidnilo by se to. Já bych zapadla do běžného života. Už žádné podivnosti - ani bych na ně neměla psychické konstrukce, abych na ně vůbec mohla myslet. Hnusí se mi pohled na tu Chariot, která tohle všechno ztratila. Bylo to jasné - nacházela jsem se v krizovém období, a rozhodně se museo dít něco dalšího. Něco, co by navázalo na tenhle průvod strašidel, spolklo část mojí duše, pak bych to spolkla já a nakonec bychom žili v dokonalé symbióze. Potřebovala jsem se posunout vpřed. Ale nebyla jsem ještě schopná převzít iniciativu, což ovšem nic nemění na tom, jsem se snažila a učila se. Vymyslela jsem cosi, co se zprvopočátku tvářilo nevinně. Bylo to malé, pokryté silnou kůží absolutně temné barvy. Jinak byla jeho kůže hladká, bez jakýchkoliv pohlavních orgánů a znaků, i když spíše tvarem připomínalo ženské. Nemělo ani nehty, jen hlava se zdála být aspoň trochu lidská. Rostly na ní dlouhé, šedomodré vlasy, které splývaly dolů ve slepených pramenech. Obrovská ústa plná zubů, protáhlejší čelist jako u nějakého monstra, a dvě velké, modré oči. Humanoidní postavu jako byla tato právě popsaná to ovšem získalo až po nějakém čase. Zatím jsem měla před očima jen černou, sliznatou hmotu, ze které čněly kostaté ruce a pařáty. Ještě něco to mělo. Dlouhá křídla připomínající labutí, jenom tmavě černá jako zbytek toho, co by se dalo nazývat tělem. Bylo to něco, co jsem ve své mysli stvořila při svém narození, a co tam žilo a nevědomky sbíralo obrovskou sílu. A já byla hloupá, chtěla jsem zkoušet nové věci, a tak jsem téhle nestůvře dala záminku probudit se ve mně, převzít nade mnou kontrolu, ovládat mě. Vedlo mě to ovšem k dobré cestě. Sice mě to stálo mnoho probdělých nocí, mnoho těžkých přemýšlecích stavů nad tím, jestli mi takle nevypadají všechny vlasy, a co se teprve stalo, když jsem jednou šla do školy a pod ostrými větvemi jsem našla pár nepřirozeně velkých, havraních per. Tyhle vnitřní boje na mně nebyly nijak vidět, protože jsem především byla šťastná. Byl to naposledy, co jsem se šťastná a bezstarostná skutečně cítila, a nebyla to jen přetvářka, aby ve mně nikdo neztratil důvěru. Takže naproti všem těm bolestem a strastem protkaným dost divnými událostmi, které se skutečně děly, mě ta příšera udělala šťastnou. A nic za to nechtěla. Pouze lásku.

A tak dala za vznik obrovskému přátelství.
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama