Padesát Tři

5. června 2017 v 21:22 | Sammy |  Myšlenkografy
Dnes to bude takové mírné na kus řeči s Fluttinčiným záchranným huskym. Koneckonců je to právě ona, která celé Chariot Unii dodává tu potřebnou sílu tohleto dělat a probouzet v její Matce lásku ke všemu tomu, co pomyslně a zcela nevědomky stojí frontu na "zachránu". A je přirozenou blokací toho, aby si o nich samotná Chariot myslela cokoliv zlého, aby na ně koukala z výšky bez toho, aniž by jim podávala pomocnou ruku a ona samotná se ztrácela v očích těch maličkých. Co tam nalezne? Lásku v americké superhrdiny, studium mechů nebo třeba chov morčat?
Bez Fluttershiny by z nich nevytěžila to hezké, nerozplývala by se nad tím, jak úžasná, roztomilá stvoření to jsou. Možná by jsi sotva uvědomila, že oni nechtějí nic jiného, než být šťastní. A já sama osobně jsem se už adekvátně smířila s tím, že to štěstí v nich mohu probouzet jen tak neskutečně malou část jejich života. Každý den si kladu otázku - stačí ta malá chvilka, je schopná obsáhnout celé jejich já, každičký detail jejich života? Je schopná předvídat všechny reakce na všechny situace, které v jejich životě nastanou, ať už podmíněně či nepodmíněné? Je to pekelná otázka. Ale nejspíš ne, jak jinak, že ano.
Ach, jak já si tak cením upřímnosti! Bez ní by všechna ta práce byla marná. Jakákoliv jiná vlastnost, nechť jde k čertu. Je třeba poznat člověka takového, jaký je, bez jakékoliv přetvářky, bez toho, aniž bych mu sama opracovávala duši - a že k tomu místy mám dost silné sklony! Ale ne, držím se. Nemohu jim takto ubližovat, přetvarovávat je, je to jako bych je pošpinila něčím, s čím nemají přijít do styku. Heh, takle to skoro vypadá, jako bych se ani vůbec nepatřila, ale to už jsme u něčeho jiného.
Zpět k té upřímnosti. Přála bych si ji bezpečně rozeznat, ale i kdybych tuto posvátnou schopnost ovládala, spoléhala bych i přesto všechno na činy, nikoliv slova. Zkrátka, je tolik způsobů, jak je uchovat. Možná nemusíte celé jejich já, nemusíte si zmapovat celý jejich život, každičký neuron, postřehnout veškeré myšlenky, jež se jim proženou v hlavě. Ale postačí maličkost, kterou vytvořili, třeba obrázek, básnička. Obsahují všechny ty psychické reakce, které si osvojil daný jedinec (nikdo jiný) a které ho vystihují. Má je jenom on. Můžete ho naklonovat, ale co se na tom změní? Bude tady dvakrát, třikrát, čtyřikrát, desetkrát, stokrát... Ale stále to bude on.
A jednou... Jednou? Co se s tím daným člověkem stane? Zmizí? Nadobro se vytratí? Čeká ho smrt ve spánku. Možná ho skolí autonehoda, vážná nemoc, vražda nebo se rozhodne skončit svůj život sám? Těžko říct, jisté ovšem je, že jednou jeho tělesnou schránku prožerou červy, bude hnít, prolezlej plísní a dalším posmrtným slizíkem, a už zdaleka nebude připomínat tu bytost, kterou kdysi býval. K čemu mu teď bude mnoho hodin strávených péčí o pleť, když je z jeho obličeje krvavá kaše. Nakonec mu to přeci jen k ničemu nebylo. Bude zapomenut. Nejprve si ho v srdích uchová jeho blízká rodina a přátelé, ale poté zahynou i ti, a čas ho od tohoto světa oddělí natolik, že už s ním nebude mít pramálo společného. Kdo bude vzpomínat na jeho smích, na to, jak miloval knihy a palačinky s borůvkovou marmeládou? Každou smrtí se zkartuje umělecké dílo nevyčíslitelné hodnoty, a přesto to lidé obcházejí. Nemohu jim to zazlívat, děje se to dnes a denně a oni s tím nemohou udělat o nic víc, než já. Je to přirozený proces, nevyvratitelný fakt. Doteď si to myslel i ten, co právě umírá. A jakou bezmoc a zklámání právě cítí!
Nicméně! Vraťme se k tomu nejdůležitějšímu. Život člověka je to nejdokonalejší umělecké dílo, které jen může vzniknout. Podílí se na něm všechno, s čím ta malá dušička přijde do styku. Na jeho tvorbě se podílí jak příroda, tak lidská společnost, a kde se mísí tyto dvě spektra, tam je jisté, že jde o velkou věc. Tohle umělecké dílo se tvoří desítky let, během kterých leccos ztrácí, ale vše nemizí nikam jinak než do hlouběji a hlouběji do duše onoho člověka. No není to skvělé? Vdechli jsme mu život, může jíst, dýchat, smát se, plakat, radovat se, býť štastný, chtít zabít, chtít zemřít, přát si. Může myslet. A nebylo člověka, jehož život by nikdy nestál za nic. Vidíme zarostlého bezdomovce u supermarketu, jak za sebou vláčí lahve s alkoholem. Koho by napadlo, že zrovna ten kdysi vyhrál přírodovědnou soutěž, protože ho zajímaly květiny? Uměl jich vyjmenovat a popsat tolik, tak strašně moc, ale všechno to krásné zapomněl, protože jeho mysl zaplnily obavy. Obavy o to, že bude mít málo peněz, a pak méně a čím dál tím méně. Bál se, že bude mít dluhy, bál se, že ho opustí rodina, bál se, že přijde o dům. Dodnes neví, co udělal špatně. Ale už nikdy se nevrátí ke květinám, protože ho zajímá spíše pohodlná lavička v parku, kde by se mohl opít a usnout, aniž by ho ráno nebolela záda. Je to přesně ta Maslowova pyramida, kterou všichni tak dobře známe, ale nemyslím si, že je to něco, s čím bych nadělala mnoho.
Na to nemám sílu.
Nemusím znát. Stačí si jen uvědomit. Pochopit. Zachovat. Ale jak, jak proboha zachovat?! Udělá to za nás Bůh, když v něj budeme věřit, spasí nás, a v nebi budeme moci prožívat všechnu tu krásu toho hezkého a šlechetného, co nás na Zemi bavilo. Ovšem, co se bude dít s nevěřícími? Jejich víra je součástí jejich povahy, a právě proto i oni si zaslouží zachránit. I oni si zaslouží zapamatovat. Už se nemohu dál dívat na to, jak jejich životy mizí jeden po druhém, jak jsou pomíjívé, jak moc cenné jsou ty nádherné vzpomínky (třeba jako ta s tou přírodovědnou soutěží) a i když jsem nemohla být jejich přímým svědkem, tak cítím, jak se - obrazně řečeno - napojují na má vlákna a já mohu cítit jejich blízkost už jenom tím, že přijdu do kontaktu s nositelem těchto vzpomínek.
Už nechci nikdy více sledovat, jak mizí v zapomnění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama