Červenec 2017

Zpověď - část první

4. července 2017 v 21:58 | Sammy |  Myšlenkografy

Pokud je někdo odhodlaný číst mé předchozí články, tak nemusí. Tenhle blog vznikl jen kvůli tomu, co se chystá teď. Potřebuju to všechno ze sebe dostat ven. Nechci se s tím svěřovat jiné osobě, to je pro mě příliš ponižující, neboť tím ukazuji zjevnou bezvýchodnost svojí situace. Krom toho si ani nejsem jistá, jak ohodnotí ostatní lidé závažnost tohohle... problému. Ale upozorňuju vás. Nic si nepřikrášluju. Vím, že bych tak lhala především sama sobě.
Tedy, chci říct... Zdravím! Moje jméno je nepodstatné, proto využiji k představení svoji přezdívku. Takže, těší mě. Jmenuji se Sammy, a jsem čtrnáctiletá dívka. Po těchto prázdninách mířím do deváté třídy, na podzim mi bude patnáct let. Bydlím kdesi na východě Čech. Teď, když o mně víte těhle pár věcí, můžeme začít. Takže, nejdřív chci říct, že jsem moc pyšná na to, že se můj skvostný blog nachází hned vedle reklamy na levné banány. To bylo jenom tak pro začátek.
Nevím, jestli je něco z mého nejranějšího dětství, co by stálo za zmínku vytáhnout. Bylo by toho mnoho, ale všemu tomu by se musela věnovat individuální pozornost, neboť nešlo o záležitosti neobvyklé, ale o záležitosti obvyklé dotažené k naprosté dokonalosti. Hrála jsem si často sama, ne proto, že mi nic jiného nezbývalo, ale proto, že jsem chtěla. Svým hračkám jsem dala duše a příběhy, byť o imaginární kamarády byla řádná nouze. Jako malá jsem ráda mučila zvířata, protože mi to způsobovalo potěšení. Uklidňovalo mě ještě kreslení, bouchání do kláves piána, poslouchání pohádek a být duchem nepřítomná. Když jsem se potkala s jinými dětmi, ráda jsem navazovala kontakt - později mi došlo, že děti se nerodí přes kopírák a děcka okolo mě měla úplně jinou představu o tom, jak trávit srandu na pískovišti. Jinými slovy, se mnou nikdo pitvat slimáky plastovými nožíky ani rabovat sýkoří hnízda nechtěl. To jsem vcelku rychle pochopila. A o to víc jsem si byla vědoma ceny činností, které jsem si vymyslela jen sama pro sebe.
Už jako malé dítě jsem byla posedlá hledáním vjemů. Mozek se v jakékoliv situaci soustředil na to, co mu připadalo nejzajímavější a nejpozoruhodnější, byť se jednalo o cokoliv. Jakmile mě něco začalo zajímat, stále jsem k tomu chovala vřelé city (a hlavně nostalgii) i po tom, co prvotní, nejsilnější impuls zmizel. Když se tak ale stalo, automaticky se aktivoval můj čuch a já hledala další věc, do kterého bych mohla narvat svou pozornost a pokud možno, něco si z ní vzít. Odhalit to tajemství, které v sobě tak zarytě skrývá. Obrazy některých těchto věcí se mi vryly do paměti a již tam zůstaly. Dělo se to tak se vším, co jsem si přála vidět a co ne tak úplně patřilo do našeho současného světa. Ne vždy se jednalo o svatouškovské věci. Fascinovala mě zvířata, ale později, jak jsem si zvykla, že jsou tito tvorové neustále, moje mysl přesídlila na dinosaury. Jednou jsem nahlédla do jakési encyklopedie, a spatřila v ní partu deinonychů, jak se vrhla na bezbranného býložravce. Vše bylo vyvedeno tak detailně, především masochistický výraz masožravců, zatnuté pařáty a utrpení v očích toho drobečka. Rány od krve. Krev byla všude, jako by lezla z knihy do třetího prostoru. Bylo to skutečné gore, a navíc prováděné tvory, které jsou stovky miliónů let pod drnem. To ve mně vzbuzovalo neskutečný chtíč. Bažila jsem o tom se toho mystického světa, který tu byl před tak ohavnou dobou, dotknout. Všemi smysly. Několik týdnů, i měsíců na to, jsem si v hlavě vymýšlela obrazy, jak tato scéna pokračovala, jak deinonychové zaživa rozdrásali malého býložravce a zaživa mu tahaly orgány z těla a krmili se jimi. Nebudu lhát. Líbilo se mi to. Měla jsem zvláštní pocit, který dodnes nedovedu popsat. Při fantazírování o tomhle jsem nejčastěji vše viděla očima těch deinonychů, a nebo vůbec všech, kteří v daném aktu způsobovali bolest.
Bylo mi asi sedm.
Mám jednu vzpomínku, která je ještě ze dřívější doby. Vzpomínám, jak jednou sousedova kočka měla koťata. Líbilo se jí u nás, a tak jí mamá vytvořila příjemný přístřešek proti nepříznivým vlivům počasím. Kočičí máma ho shledala velice pohodlným, a tak se tam i se svými ratolestmi nastěhovala. Prvních pár dnů jsem se o ně hezky starala, nosila dospělé kočce jídlo a tak. Poté soused opravoval auto, otevřel kapotu a cosi hledal ve své garáži. Mě vždy neskutečně fascinovalo, kolik podivných, děsivých věcí se dá narvat do toho auta, a jak to pak všechno zaskřípalo a zahřálo se, když se auto nastartovalo. Já měla strach si na jakoukoliv součástku jenom sáhnout, a tak jsem vzala z pelíšku dvě koťata, a hodila je dovnitř. Opravdu nevím, kam zapadla, někde sklouzla už jsem je neviděla. Vzpomínám, že jedno bylo bílé s černými flíčky a druhé celé černé. Viděl mě soused, a okamžitě je šel dát pryč. Já ho nevnímala, a přiblížila jsem se k okénku u sedadla pro řidiče. V tu chvíli jsem si strašně přála nastartovat auto.
...
Jako malá jsem se strašně těšila na prázdniny. Jezdila jsem totiž pravidelně na dva až tři týdny k prarodičům daleko od své roudné hroudy. Se svými bratranci a sestřenicemi jsem si skutečně rozuměla, prarodiče měla hrozně ráda a tetám přímo zobala z ruky. Hrozně jsem se tam těšila. Jak se ovšem na mě těšili dědovi králíci a slepice, o tom už by se dalo polemizovat. Vybavuji si okamžik, kdy zemřel malý hnědý králíček, kterého jsem hlídala. Netuším, co se s ním stalo. Hopkal v trávě, na pár vteřin jsem ho ztratila z dohledu, a poté ho našla mrtvého. S tlamičkou plnou temně rudé krve. Strašně jsem tenkrát brečela. Obraz jeho mrtvého těla mě v představách už nikdy více nepronásledoval. Místo toho se od svých krásných 4 let každoročně konfrontuji se záhadnými úmrtími králíků v mém okolí. Nepřipustím si to, ale deprimuje mě to. Zatím to zašlo nejdál minulou zimu, kdy jsem svého králíka v afektu málem rozmlátila sekerou. Byl nemocný a bylo na něm vidět, že neskutečně trpí. Měla jsem strach, že mě to stihne opět, byť za nic nemůžu. Toho králíka jsem se hned na jaře zbavila.
Heh, ale zpět k těm prarodičům. Víte, jaké to je, když najednou usínáte stovky kilometrů daleko, od vašeho domova? Ve svém pokojíčku jsem trávila většinu svého života, protože jsem nechodila do školky, a ven jen když bylo zataženo nebo lehce poprchávalo (to počasí jsem milovala). Měla jsem v něm tolik věcí, co mi připomínalo, kdo jsem, co tvoří náplň mé mysli a co mě den co den fascinuje. Figurky zvířátek a dinosaurů, obrovské encyklopedie o ještě obrovitějším vesmíru, hračky, plyšáky, panenky (abych měla čím krmit tyranosaura) a hlavně spoustu obrázkových a pohádkových knížek. Neuměla jsem ještě číst, tak jsem si z nich stavila střechy pro figurky a nebo do nich smrkala, když jsem zrovna měla rýmu.
Cítila jsem se tam neskutečně dobře. Zacházelo to do takové míry, že jsem odmítala vycházet ven, a tak mě odtamtud tahaly za vlasy. Doslova. V mém pokoji byla cítit podivná atmosféra, kterou jsem ovšem cítila jenom já, a byla na to dost háklivá. V noci se v mé hlavě realita mísila s fantazií, kterou jsem si nastřádala přes daný den. Nebylo to většinou nic hezkého. Budila jsem se uprostřed noci, vyděšená, zpocená, měla jsem podivné sluchové halucinace, že v mém pokoji někdo chodí. Nevěřím na "strašidla ve skříni" ani podobné ptákoviny. Byla jsem si jenom vědoma toho, jaké věci a jaké násilnosti jsem si přes den vymýšlela během svých dětských her, a bez ohledu na to, jak moc se mi to tehdy líbilo, jsem pořád dítko a budu za to muset nést následky.
Tiskla jsem se ke zdi. Měla jsem strach, že zatímco já jsem zachumlaná pod peřinou čelem ke zdi, třesu se a klepu se, pot se ze mě leje, že za mnou stojí dvoumetrové panenky s ohlodanými žebry, utrženýma rukama, klokaní matka, jejíž dítě jsem nechala umřít a nebo velociraptor s utrženými drápy. Nebo zombie, za kterou jsem hrála ve hře a se kterou tak nelítostně vyjebávala na bojišti. Není to nic zajímavého, já vím. Tohle tak mívalo každé dítě, o tom jsem přesvědčená. Ale málokteré dítě si nejspíš uvědomovalo, že tohle jsou pozůstatky jeho krutých dětských her, a ani já si to nechtěla přiznávat. Měla jsem jenom strach. Omlouvala jsem se jim. Vím, že by mi nikdy neublížili - milovali mě, protože jsem jim dala život. Spadali pod mou existenci, beze mne by nebyli, nebyl by nikdo, kdo by je vymyslel. Nepřišli by kvůli mě na svět. Takže tam jenom tak stáli a přemýšleli, kde se ten odpad vyhrabal. Kreténi.
Tohle u babičky nikdy nenastávalo. Neměla jsem svoje prostředí, ve kterém jsem mohla něco tvořit, nějaké příběhy či charaktery. Nečekaly mne ty noční můry, ale i dny se zdály být prázdnější a prázdnější. Ano, přesně tak, prázdné. Došlo mi to celkem brzo, a tak jsem si k babičce brávala svoje hračky. Mnoho dětí to tak dělá - a pak si s nimi na dovolený hraje. Já si s nimi nehrála ani jednou. Nepřipadalo mi to vhodné. Táhla jsem si jich vždycky tolik, ale to jen proto, abych si s nimi potáhla i ty příběhy a atmosféru. Abych měla stále na očích předměty, co mi všechno tohle připomínají. Abych nezapoměla, kdo jsem a co všechno jsem vymyslela. A co nesmím uvrhnout do stínu zapomnění. Musím stále hledat a vynalézat nové věci, to je můj úkol, protože bez toho nebude žádný pokrok. Ale zároveň nesmím zapomínat na ty staré.
Heh. To je směšné.
Vždyť ani nemohu.